Textové výtvory - Literární

Planeta Iremae 3

Vytvořeno 05. 01. 2006 23:01:00

Povídka

Verze 0.3 Work Release 3, 6.1.2006

Úvodem bych chtěl případné čtenáře upozornit, že jsem si plně vědom toho, že nejsem literárně nadaný autor, a proto si od tohoto díla neslibuji žádné úspěchy. Jedná se prakticky o můj první pokus napsat rozsáhlejší dílo. Bohužel jej píši ve svém volném čase, kterého, stejně jako většina lidí, nemám moc, proto se dílo pouze pozvolna přibližuje mnou požadované konečné podobě. Kromě toho bych rád podotknul, že dílo vzniká postupně systémem přidávání kapitol a zpětných úprav v předchozích částech díla, se systémem verzí. I přesto je dílo velmi nekvalitní a jsem s ním nespokojen. Omluvte proto prosím obsahové a stylové chyby a berte dílo pouze jako pokus nezkušeného autora. Žánrově dílo spadá pod scifi a fantasy prózu, rozsahem je to větší povídka až román. Pokud na někoho bude mít toto dílo jakýkoliv emociální i jiný dopad, ať mi napíše na e-mailovou adresu bomi@centrum.cz. Snažím se nebránit žádným, ať už pozitivním, či negativním kritikám a uvítám každou čtenářovu reakci či připomínku.

Planeta Iremae 3

1. Poplach

“Poplach třetího stupně!”.

Okamžitě se aktivovaly všechny poplachové prvky. Richard zkontroloval diagnostické pomůcky, které rozpoznaly bezchybný běh každé služby, která měla být podle daných pravidel spuštěna. Ověřovací mechanismy otestovaly veškeré důležité obvody včetně záložních a připravily zbraňové systémy do pohotovostního stavu. Když pozoroval blížící se cíle, začal pociťovat zvýšenou hladinu adrenalinu.

“Jak to vypadá Iene?”, zeptal se suše kapitán Petr.

“Blíží se k nám tři bitevní lodě třídy STEO 2A. Nepředstavují větší hrozbu. Doporučuji únikový manévr A22 a obranné schéma C23.”

Richard si sundal simulační brýle a pobaveně se otočil na Iena:

“Zase ty tvoje speciální manévry? Aby to nedopadlo jako posledně. Proč se pořád nechceš držet standardních postupů?”

Tajemný úsměv na Ienově tváři prozradil, že ví, co dělá: “Ale jdi, ten tvůj systém je sice náramně chytrej, ale nezahrnuje nečekané chyby protivníka.”

Jasně, že hned tušil o co Ienovi jde, byl to přecejenom zkušený a mnoha bitvami zocelený důstojník hvězdných sil, který byl proslulý svými netradičními a většinou úspěšnými bitevními technikami. Jednalo se vpodstatě o jeden z klasických strategických problémů, kdy my víme jaké postupy protivník používá, a proto jednáme jinak abychom ho zmátly, ale on zase ví, že my to víme a tak se také zachová jinak, což my ale také víme, a proto... Nakonec se prostě každý snaží chovat tak chaoticky a zároveň efektivně, jak to jen jde, aby nebylo možné jeho další tahy předvídat a zároveň být připraven na většinu tahů nepřítele. Proto je nejlepší mít vždy v záloze něco nečekaného a přitom výhodného. Takové triky se sypaly Ienovy z rukávu každou chvíli a ačkoliv nebyl vždy úspěšný, přecejenom byl při řízení a taktice neocenitelným pomocníkem autonomnímu řídícímu systému lodi.

Richard si opět nasadil a ověřoval propočítávání chování nepřátelských lodí. Patřily ke středně silným bitevním lodím Derianů, ale chovaly se až podezřele strategicky na to, že jejich loď nemohly nijak zvlášť ohrozit. Ve chvíli provádění manévru nedokázaly na nečekanou akci adekvátně zareagovat a umožnily naší lodi nečekaně snadno uniknout a zaútočit na jejich slaběji kryté části.

“Na zádi se demaskují tři lodě třídy Derk! Kde se tam, Iene, vzaly! Měl jsi je přece už dávno odhalit!” řekl nazlobeně kapitán Petr.

“Odpaluji 6 naváděných torpéd” pokračoval klidně Ien “Tušil jsem to. Určitě byly maskované za jedním z těch měsíců na Greonu 8.”

“Účinek torpéd je 84%, ale dohánějí nás!” řekl bezpečnostní důstojník Hisa.

“Jen klid, pošli jim tam ještě dvě torpéda a převeď energii do energetického štítu v sektoru D2-I8” řekl Ien a bylo vidět, že i přes momentálně celkem silnou převahu nepřátel má dobrou náladu a situaci pevně v rukou.

Richard sledoval jak Hisa generuje zaměřovací příkazy pro torpédové dráhy a Ien zatím vytrvale ostřeluje důležité centra řízení zbraňového systému u dvou nejbližších elitních křižníků nepřítele. Loď schytávala spoustu zásahů, ale zatím nedošlo k žádnému většímu poškození.

“Obrat A113” řekl náhle Ien.

“Ty ses musel zbláznit! Přece se neotočíme a nepoletíme přímo k nim. Vždyť nás na blízku sestřelí pulzním paprskem!” zhrozila se Ilona, která jinak mlčky a bezezbytku plnila všechny povely pro úpravu kurzu.

“Ruším tvůj příkaz. Vždyť je to hotová sebevražda” řekl kapitán ne až zas tolik překvapen. Znal přece jenom Iena déle než my ostatní a věděl o něm už své.

“Zvažte to kapitáne,” vložil se Richard i přes svou hodnost technika do rozhovoru “je to sice překvapivé, ale v této situaci dokonce i lodní strategický systém doporučuje tento typ manévru.”

“Jistě. Mají naložené dalekodosahové pt-kanony, takže na těžká pulzní děla jim už nemohlo na palubě zbýt dost volného místa”, řekl Ien ledově chladným hlasem “bude to celkem snadné vítězství.”

Všichni jsme věděli, že chce využít účinnosti vládního krátkodosahového neutronového děla o jehož účincích Deriané sice věděli, ale zatím nepřišli na způsob, jak se účinně bránit. I kapitán musel souhlasit, že je to výborný postup obrany, ne-li v dané situaci ten nejlepší. Ilona změnila rychlost, přizpůsobila kurz na prudký obrat a mistrně odhadla správné nasměrování, samozřejmě s drobnou výpomocí Výpočetního systému kurzu. Temné hučení děla indikovalo zkázonosnou zhoubu nejbližšího křižníku. Hned bylo jasné, kdo tu má navrch. Zdálo se, že vítězství je na dosah. Indikace změny energie na plášti Richarda přesto zaujala.

Nemohla být totiž způsobena žádnou ze známých zbraní Derianů, kteří ještě neznali progenerické pole. Ale ano, všechny indikace ukazovaly, že se jedná o progenerické pole, používané především pro přímé poškození trupu nepřátelské lodi na velmi krátkou vzdálenost a pro podporu transportních mostů při transportu invazních jednotek. A skutečně, pod části zasaženého povrchu byly v chodbách nehluboko pod pláštěm rozpoznány nepřátelské jednotky. Okamžitě vyhlásil čtvrtý stupeň poplachu - vnitřní útok nepřítele.

“Co to děláš Richarde? To přece nemůžou být invazní jednotky. Musí to být chyba simulace. Přece se sem neměly jak dostat!” řekl Ien, který tím byl poněkud vyvedený z míry, neboť se docela klidně mohlo jednat o domluvenou sabotáž z mé strany. Okamžitě jsem mu poslal všechny podstatné údaje ze senzorů.

“Do háje,” ulevil si Ien “vypadá to na těžkou bojovou převahu! Vyhlašuji bitevní pohotovost všem bojovým jednotkám”. Bitevní jednotky Derianů byly známy svou vysokou účinností a houževnatostí, a proto bylo ponechávání neaktivních rezervních jednotek spíše hazardem, než taktickou výhodou.

“Potvrzuji” řekla po zběžném přehlédnutí situace Ilona. Teď přišla řada na Richarda a Hisu.

Program vnitřní obrany lodi okamžitě poslal příslušné povely k rozmístění jednotek u důležitých bodů. Sledoval, jak se tečky symbolizující jednotlivé plně automatizované bojové jednotky shlukují a vytvářejí hradbu mezi posádkou a nepřítelem obsazenou částí lodi. Zdálo se, že vzniklý předěl je prakticky neproniknutelný. Usmál se, neboť mu to připomnělo jednu strategickou hru, kterou kdysi hrával se svým přítelem Markem na akademii. Rychle vzpomínky zapudil a svou pozornost dále věnoval jen a jen bitvě. Všechny dostupné informace jej utvrzovaly v tom, že tohle rozhodně nebude jednoduchá bitva. Nepřátelské jednotky postupně vyřazovaly jednotlivé senzory a uzly datové sítě a pokoušely se napadnout řídící systémy lodi.

“To si na nás zase vymysleli pořádně těžkou úlohu” povzdechl si. Přecejenom invaze do lodi nebyly příliš častým zpestřením bitev.

“Zbývající dvě lodě ustupují. Stačí pár výstřelů a mohu je zničit” přerušil tok jeho myšlenek Ien svým již opět optimisticky naladěným hlasem. "Nechám je prozatím uniknout, abychom pak mohli vyjednávat o výměně našich budoucích zajatců" prohodil lišácky.

“Ještě nemáme vyhráno” řekl Hisa a měl úplnou pravdu.

Každou chvíli očekával útok, který měl ukázat počet jednotek, které se dostaly do lodi. Vteřiny rychle ubíhaly, ale stále se nic nedělo.

“Tak kde jsou?” zeptal se netrpělivě kapitán “Už měli přece dávno zaútočit!”.

“Ano” přitakal Richard, “nechápu to, čekat je pro ně strategicky nevýhodné. Možná že čekají na posily z ostatních lodí, protože díky odříznutí komunikace neví o jejich ústupu”.

“Můžeme mluvit o štěstí, že se ostatním lodím nepodařilo dostat na transportní vzdálenost, nebo že jejich progenerické mosty byly v té době už nepoužitelné”.

“Pošlu dopředu pár jednotek, abych zjistil, jak se věci mají” řekl Hisa a hned bylo vidět, jak se několik desítek teček odděluje od ostatních a opatrně proniká na nepřítelem okupované území.

Důkladně procházel získané informace, ale stále nemohl vetřelce najít a začínal z toho být už poněkud nervózní.

“Je to zvláštní. Deriáni obvykle neustupují z bitvy, jedině když mají jistotu, že i tak zvítězí” neodpustil si Richard poznámku.

“To přece všichni víme” řekl klidně Ien.

“Tady jsou” řekl Hisa a poslal mu číslo robota, jehož kamera ukazovala skupinu nepřátelských bojovníků.

“Co to tam dělají?”

“Průnik nepřátel v sektoru C28,34” oznámil podle indikace vnitřních senzorů, aktivitu za obrannými jednotkami “ti bastardi prořezali stěnu. No alespoň, že už se hýbou. Je to lepší než čekat co se stane”.

“No, rozjeli to hned pěkně ve velkém na celé palubě” poznamenal Hisa “Stahuji tam větší část jednotek a aktivuji bojovou synchronizaci”.

2. Přípravy ke startu

“O jaké chybě to mluvíte? Nejsem si vědom, že bychom učinili nějakou chybu!”

Plukovník se otočil k tazateli a jako vždy použil hlasovou komunikaci místo digitálního přenosu přes implantáty: “Jistě, vy za to v podstatě nemůžete Richarde." Ten si nemohl nevšimnout, že před vyslovením jeho jména si jej nechal přes implantát zjistit. "Jedná se především o chybu simulace. Abych vám to lépe vysvětlil, cílem dnešní simulace bylo otestovat vaše jednání v situaci, kdy jste přepadeni nepřátelskou silou, proti které nemůžete zvítězit. Vy jste však ukázali, že se i proti takové síle dokážete prosadit a desetinásobnou převahu jste rozdrtili jediným nečekaným manévrem.”

“A v čem je tedy problém?”, přebral iniciativu pro změnu kapitán.

“No, podle nařízení budeme muset test zopakovat, ale jelikož už víte, že nemůžete vyhrát, ztrácí taková simulace smysl. Asi budeme muset testů víc a jeden z nich bude nezvládnutelný.”

“Vidíš to Iene? Kdybys to udělal při skutečné bitvě, tak bys dostal medaili. Takhle z toho budeme mít ještě problémy…”, přidala se hned se smíchem Ilona.

“No jo. Člověk se snaží a nakonec sklidí jenom pokárání a výsměch”, kroutil hlavou Ien a snažil se vypadat ukřivděně.

“Rozhodně nemusíte mít jakékoliv obavy. Většinu testů jste zatím zvládli na výbornou, takže start proběhne podle plánovaného rozvrhu.” dodal bez jediné známky zájmu plukovník, “A teď mě omluvte, musím se vrátit do Centrály. Užijte si volný víkend.”

Když odešel, začali se zvedat i ostatní. Přecejenom návštěva plukovníka pro řízení letů nebyla, především díky jeho značnému vytížení, moc běžná záležitost. Nejspíš se tím jenom přišel omluvit za některého technika, který špatně zpracoval rozsah útoku, nebo se na nepřátelské taktice plukovník sám podílel, neboť to byl jeho velký koníček.

“Tak, uvidíme se v pondělí. Doufám, že budete všichni odpočatí a připravení na další zkoušky abychom to už měli z krku a mohli za měsíc odstartovat!” řekl na rozloučenou kapitán, který chtěl být co nejdříve doma.

Poté, co jsme se rozloučili, vydali jsme se každý svou cestou. Zatímco ostatní odjížděli většinou za svými rodinami, vydal se Richard do hvězdného přístavu. Jelikož jeho rodiče, bratr a většina příbuzných nežila na Zemi, trávil svůj volný čas především prací na lodi, a také v přístavním baru. Tenhle projekt byl takovým jeho malým celoživotním dílkem a byl na něj náležitě pyšný. Podílel se na jeho schválení, vývoji i výstavbě a měl o něm k dispozici daleko nejvíce informací. Když transportér dorazil do přístavu, zamířil rovnou do výstavní budovy stavebního komplexu, kde byla vyvíjena základní řídící jednotka jejich lodi Karek. Když byla bezpečnostním systémem ověřena jeho totožnost, vstoupil do testovací místnosti, kde byl umístěn řídící počítač lodi, na jehož displeji bylo zelené logo projektu.

Nasadil si simulační brýle a po rutinní kontrole začal procházet hypotetické taktické situace, stejně jako již několik posledních dní. Asi po půl hodině testů byl nečekaně vyrušen. Sundal si brýle a překvapeně se ohlédl na Hisu.

“Kde se tu bereš?”

“Vždyť víš. Nejsi jediný kdo zodpovídá za chod systému. Jako bezpečnostní důstojník musím také provádět řadu testů”, odvětil znuděně.

“Vždyť máš volno, nebo ne?”

“Mám, ale nemám zrovna co na práci”, řekl a pokrčil rameny “pokud ti to nevadí, rád bych se přidal.”

“Ale samozřejmě, aspoň tu nebudu sám” odvětil Richard když viděl, jak si Hisa sedá ke druhému přístupovému panelu a aktivuje jej.

Hisa byl přece jenom jediný z posádky, který byl na tom, co se rodiny týká, ještě hůře než on sám. Jakožto uprchlík z totalitního Otronského impéria měl jen pár známých, kteří s ním sdíleli osud cizinců. Přestože ho v hloubi duše neměl příliš rád, hodně s ním díky svému vlastnímu osudu soucítil. Po několika dalších testech se ozval Hisa: “Potřeboval bych kapitánovy přístupové kódy, abych mohl simulovat jejich prolomení a taky nějaké komunikační kódy”

“To je zbytečné simulovat. Takový případ je velmi nepravděpodobný a taky by se toho dalo v takovém případě dělat jen opravdu málo” namítnul.

“Přesto bych si rád takovou hypotetickou situaci vyzkoušel” nenechal se odradit.

“Tak tedy dobrá. Posílám ti je” snažil se s maximálním klidem odvětit Richard, ale hryzalo v něm velké podezření, že Hisa se ani ne tak na simulaci hypotetické situace zaměří spíš na získání informací o dostupných příkazech v nejvyšším chráněném režimu.

Drahnou chvíli mu trvalo, než sám sebe přesvědčil, že informace, které takto získá bude moci jakkoliv použív ve svůj prospěch. Začal opět pokračovat v testech, ale trvalo mu opravdu dost dlouho, než se úplně uklidnil. Po dalších dvou hodinách se rozhodl, že je na čase si jít odpočinout a nabídl Hisovi, ať spolu zajdou do baru. Když Hisa souhlasil, vydali se do přístavního baru.

“Už jsi uvažoval, co budeš dělat až se vrátíš zpátky na Zem?” zeptal se Hisy.

“Ještě to nevím jistě, ale chtěli bychom založit otronskou osvobozeneckou kolonii na některé z federálních planet poblíž hranice” uvažoval Hisa, “to už ale samozřejmě nebude impérium existovat, takže to asi nevyjde”, dodal s úsměvem a otáčel sklenicí, aby mu v ní nevznikly sedliny “a ty?”

“Rád bych zůstal na Iremae jako velvyslanec federace. Na Zemi už mě nic nečeká.”

“A co rodina? Tedy... ehm... myslel jsem tvého bratra” zeptal se Hisa a bylo vidět, že je mu trapně, že se zeptal.

“Když bych se vrátil, potkal bych se snad jedině s prasynovci, a to mě příliš neláká. Pokud budou vůbec vědět kdo jsem, tak o mě stejně nebudou mít zájem” řekl jsem jako by se nic nestalo.

“To je taky pravda”, dodal Hisa a rozpačitost z něj zmizela. Po další sklenici se rozloučili a vydali se do svých ubikací. Po dalších dvou týdnech zkoušek přišlo rozhodnutí o schválení startu.

3. Zpráva

Probudil se. Pomalu si začal uvědomovat, kde je. Zatímco se protahoval, snažil se vzpomenout si na sen, který se mu ještě před chvílí zdál. Ach ano, snil o své rodině na vzdálené federální planetě Meranga, o své matce Renatě, o své malé sestře Julii, která zemřela během války a o bratru Davidovi, vzpomínal na svou oslavu narozenin i mnoho dalších společných zážitků. Vzpomínka na ně mu vhrkla slzy do očí a bolestně si uvědomil, že se s nimi již nikdy nesetká. Ze vzpomínek ho náhle vytrhlo varovné světlo doprovázené zvukovým hlášením hlavního počítače: “Pane, pospěšte si prosím!”

“No jo”, řekl rozhořčeně, “musím dodržet časový harmonogram” prohodil nakvašeně.

Se vzpomínkou na to, že na Zemi přehlasovali jeho návrh na delší odpočinkovou dobu pro posádku, pomalu vstal. Varovné světlo pohaslo a on hleděl na malou obrazovku nad boxem, kde ještě před chvílí ležel a četl: Richard Owner, 38 let, čas probuzení: -1:13, lodní čas 12:32 3.4.2166, pozemský čas: 14:18 12. 8.2192. Na to, že cestují již více než 30 let, zestárl jen o 4 roky, a to ještě především při povinných měsíčních kontrolách lodi, kdežto na Meranze... Hned zapudil myšlenky na rodinu, které se mu zase objevily v mysli.

Vstal a zamířil kolem ostatních hibernačních boxů, aby zkontroloval zdravotní stavy svých spolucestujících. Četl: Ilona, Petr, John, Ian, Hisa. Před posledním boxem se zastavil a pečlivě se zadíval na tvář otrona. Připadal mu nyní docela normální a klidný a snažil se zapudit své podezření, že Hisa je agent otronského impéria, které mu poslední přyšly občas na mysl. Jeho názor se mu před odletem snažil vyvrátit i jeho nejlepší přítel z akademie Mark, ale ani jemu se nepodařilo úplně tyto obavy rozptýlit. Především měl Richard výcvik a věděl tedy, že Otroni mají schopnost výborného sebeovládání. Na druhou stranu si byl také vědom faktu, že podle statistik zhruba 80% pozemšťanů z Unie Sluneční soustavy má k této rase předsudky. Unie se však snažila vyjít vstříc Hnutí za osvobození, jehož cílem bylo svrhnout diktátorskou vládu Shanila 18. V rámci těchto snah mělo velké množství otronů šanci žít dočasně v Unii v azylantu. Opět zablikalo varovné světlo. Zamířil tedy ke dveřím, které se automaticky otevřely a rychlým krokem spěchal na můstek.

Když vstoupil, zapnuly se obrazovky a ukázal se základní ovládací panel řídícího systému, na jehož vývoji se také na Zemi podílel. Při pohledu na něj jej naplnila i trocha hrdosti nad tím, že systém dosud pracuje naprosto bezchybně. Objevila se stručná informace o stavu lodi. Nasadil si simulační brýle a nastavil ruce nad detekční pole, aby zkontroloval funkce systému. Po autentizaci se objevila zpráva o přijatém soukromém dopisu. Když zběžně zkontroloval bezproblémový chod lodi, aktivoval dopis. Objevila se tvář neznámého muže a on si okamžitě uvědomil, že je to jeho bratr David, čemuž odpovídal jak věk, tak i podoba.

David vypadal smutně a hovořil rychle: “Zdravím brácho, musel jsem ti zavolat a říct ti, že naše matka a sestra zemřely na neznámou nemoc genetického původu, která mne neohrožuje. Jsme s tebou.” Odložil zprávu a snažil se ovládnout, aby ze nerozbrečel a kupodivu se mu to docela dařilo. Přece jenom si již čtyři roky zvykal na to, že je již nikdy neuvidí. Říkal si už dlouho, že je už tak dlouho neviděl, že na ně snad už i zapomněl. Snažil se dál přemlouvat, ale cítil, že sobě lhát nemůže. Když dostal před deseti pozemskými lety zprávu o úmrtí matky na neznámou nemoc, těžce to nesl, rozhodně více než očekával. Především mu bylo líto, že se před odletem nestihl s rodinou, která v té době nežila na Zemi, rozloučit. I po deseti letech míru byla jeho matka obětí války na Targeru a genetických zbraní, které se v ní používali. Náhle ho zaplavila vlna vzteku nad celým tímhle projektem návštěvy mimozemšťanů, biologicky nejpodobnějších lidem, jací kdy byli objeveni.

Chtěl dát příkaz k okamžitému návratu k Zemi, což však bez řídících kódů kapitána nemohl. Ovládl se. Přece jen byl rád, že to nemůže udělat... Ze zasnění nad domovem ho vytrhl až zvuk otevírajících se dveří s přijíždějícím zdravotnickým robotem a okamžitě si uvědomil, že systém je nespokojený s jeho dodržováním harmonogramu. Sundal si brýle a otočil se k robotu. Žlutá světla pohasla.

“Jsem v pořádku”, řekl a vložil ruku do robotovy schránky a ucítil, jak celým jeho tělem proletěl proud energetické komunikace nanobotů. Jemný zvonivý hlas počítače se zeptal: “Proč jste nereagoval na výzvu k pokračování?”

Na chvíli jsem se zamyslel a řekl: “Nedával jsem pozor, byl jsem zaměstnaný zprávou, kterou jsem dostal.”

“V pořádku”, podotkl počítač, “prohlídka nezjistila žádnou dysfunkci” a zvýšeným tónem dodal: “Doufám, že se nyní již budete striktně držet harmonogramu, jinak budu muset o vašem prohřešku informovat kapitána!”

Usmál se: “Proč jste mě neupozornili přes zvukové rozhraní systému?”

“Zvukový přístup není povolen, chcete to změnit?”

“Ano. A pro celou posádku.”

“Provedeno”, ozvalo se z prostorových reproduktorů. Takže přecejenom se nějaká ta chybka vyskytla. Rychle si ještě nasadil projekční brýle a zkontroloval právě provedenou operaci. Když shledal, že byla bezchybně provedena, našel si ještě čas, aby dopis od Davida přidal k rychle přístupným osobním dokumentům. Potom vstal a zamířil do jídelny.

Když hltal jednoduchou výživnou želatinu, snažil se vybavit si bratrovu tvář a přemýšlel o tom, jaké měl asi pocity a co všechno asi v životě už zažil a zda je to stále stejný člověk, kterého znal před léty. Pak jej napadla finanční stránka věci: desetisekundová zpráva šířená nadsvětelnou rychlostí ho musela stát velkou část kreditních úspor, které nechal jako svůj plat na Zemi. Podle plánu mu měl zavolat teprve až loď Karek 12 dorazí k cíli mise, planetě Iremae 3, tedy za nějakých 10 pozemských let, ale rozhodl se jej o diagnóze informovat hned. Možná, že si lékaři nebyli Davidovou odolnosti vůči této nemoci tak jistí, a proto se rozhodl poslat zprávu co nejdříve. Kdyby zemřel, neměl by zprávu kdo poslat a jeho děti, pokud David už nějaké má, by neměly důvod svému strýci nějakou zprávu posílat a raději by naspořené kredity investovaly. Bylo to rozumné řešení a logické úvahy alespoň na chvíli odvedly Richarda od smutku, který cítil.

Dojedl poslední kousek a vložil talíř do odkládacího boxu, který se poté nehlučně zavřel. Richard zamířil zpět do hybernační komory, které přezdívali ložnice. Sice s téměř minutovým zpožděním, ale stále ještě v toleranci harmonogramu, ulehal zpět na své lůžko. Nyní si uvědomil palčivou bolest na hrudi. Za nespokojeně blikajícího žlutého světla vstal a zamířil k polici, odkud vzal dva palce tlustou polypryžcovou desku.

“Přece jen tu není všechno dokonalé”, řekl si v duchu když si desku umisťoval na břicho. Nepříjemně studila, ale lepší než si pak ošetřovat omrzliny způsobené špatně nastaveným hibernačním systémem. Další směnu bude mít s kapitánem, takže o kódy k regulaci intenzity požádá přímo ho. Se slovy “zmrazit!” začal ztrácet vědomí.

4. Diplomatický sňatek

Popohnala svého koně do cvalu a zamířila na vrcholek kopce. Vychutnávala si jízdu, vítr který ji hrál s vlasy a vůni květin, která ji obklopovala. Zároveň se cvičila v magickém řízení svého koně Margo, kterého dostala k 15-tým narozeninám od královny lesních elfů, která je její kmotrou. Na vrcholku kopce zastavila a rozhlížela se po okolních lesích a polích království Tehrút. Náhle ji ze snění vyrušila myšlenková zpráva od velvyslance elfů: “Princezno! Kde zase jste? Všichni vás hledají! Královský průvod dorazil již dnes a bylo by nezdvořilé...”

“Samozřejmě. Už se vracím,” přerušila poněkud ostřeji tok příchozích myšlenek. S povzdychem popohnala koně do mírného klusu.

Vůbec neměla zájem vítat prince a krále Tahosovi ze sousedního království, jakož i celý jejich průvod. Nesnášela toho sebevědomého tupce, který chtěl především moc a peníze. Když projížděla hradní bránou byly již přípravy na příjezd průvodu v plném proudu. Na lidech byla vidět nervozita z předčasného příjezdu průvodu. Přece jenom se většina lidí sousedního krále bála, obzvláště potom co si podrobil dvě sousední království. Před stájemi ji už čekal její učitel a komoří.

“Kde jste byla tak dlouho? Nemohla jste si pospíšit?” ztěžoval si komoří, ale i na něm bylo znát, že ani on nemá sousedního krále příliš v lásce a nejraději by se taky někde zdržel. Vjela do stáje a předala koně pomocníkovi podkoního. Vyšla po schodech do svého pokoje, kde ji již netrpělivě očekávali služebné s připravenými šaty.

Když vstoupila do modrými stuhami nazdobené poradní síně, zastihla svého otce při hořečnatém rozhovoru.

“Tady jsi Janis! Říkal jsem ti, že na tu projížďku dneska nemáš jet. Hosté přijedou co nevidět!”

Jako vždy na sobě nedal znát, že hosté se tentokrát pozvali sami a to jenom proto, aby si podrobili jejich království.

“Oznámili přece že přijedou až zítra! Určitě to u nás chtějí stihnout co nejdříve, aby se mohli vrátit a zahájit válku se severním královstvím ještě než přijde zima” prohodila, ale viděla, že ji otec již nevěnuje pozornost, šla se tedy posadit na své místo a čekala. Chvíli na to se již ozvaly trubky a všichni se přemístili k balkonům, odkud mohli sledovat průvod.

“A nezapomeň se chovat slušně! Jsi přece dědička trůnu!”, dodal ještě otec, když spěchali po schodech osobně přivítat hosty. Věděla přesně, jak to myslí.

Vítání proběhlo hladce. Princátko bylo ještě nadutější než očekávala a král s královnou v doprovodu dvanácti stráží ji předali několik nijak zvlášť cenných darů. Krátce na to se všichni vydali do jednací síně. Když chtěla princezna vstoupit, chytil ji její učitel za paži: “Jestli ti to ještě neřekli, tak hosté požádali, aby ses jednání neúčastnila.”

“Co to má znamenat? Jsem přece královská dcera a dědička trůnu.” použila otcův argument, který tak nesnášela.

“Ale princezno, vy to jistě chápete”, řekl ji královský rádce Zandil, zavřel dveře a magicky izoloval celou síň. Tohle už začínalo přesahovat všechny meze. Nejen že musela být přítomna při přivítání, ale důležitém jednání o osudu celého království ji nechtějí pustit! Mohla sice kouzlo prolomit, ale věděla, že by na to Zandil přišel.

Věděla že jejich království je v nepříjemné situaci. Království prince Tahose bylo velmi silné a jejich království by nemohlo útoku odolat, navíc sousední království již vytvořili alianci proti agresorovi a neměli zájem chránit i království, které by svou malou vojenskou silou a špatnou obranyschopností přineslo pouze problémy. Věděla, že se její rodiče pokoušeli řešit krizovou situaci sňatkovou politikou, ale neuspěli. Byla by ochotná to pro záchranu své vlasti udělat, ale bylo již pozdě. Jak správně tušila, hosté přijeli vyjednat kapitulaci, aby se jejich vojenské jednotky zbytečně neopotřebovávaly před dalším bojem. Proč ji však nedovolili se zúčastnit jednání? Mysleli si snad, že je na takové věci ještě příliš mladá? Vystudovala přece univerzitu a před třemi měsíci ji bylo 20. Možná měli strach, že by protestovala proti bezpodmínečné kapitulaci, ona ale věděla, že se tomu nedá vyhnout. Nemohl se jí otec prostě zeptat? Tušila, že je za tím něco více, ale nic ji nenapadalo.

Znechucená odešla do svého pokoje, kde se převlékla do pohodlnějších šatů. Po dvou hodinách se objevila služebná a oznámila ji, že se hosté odebrali do svých pokojů a jejich veličenstva si s ní přejí hovořit. Sešla tedy do otcových komnat.

“Nebudu ti nic nalhávat”, šel otec hned k věci, jak měl ve zvyku “naše království se nedokáže ubránit útoku našeho sousedního panovníka. Ten nás navštívil, aby zabránil zbytečnému krveprolití a nabídl nám připojení k jeho říši a svobodné dožití na zámečku v Magdeu, s tebou jako dědičkou je to však jiné.” Zatím to vypadalo spíš, jako by mluvil k oficiálnímu hostu, ale věděla, že je to otcův způsob jak sdělit nepříjemné věci.

Po krátké pauze pokračoval: “Vím že jsi už dospělá, a proto nechám volbu na tobě. Jelikož mají zájem na legalizaci převzetí naší země, nabídli nám během jednání dvě alternativy. Buď se vdáš za jeho syna a budeš dále jako jeho žena vládnout naší zemi, samozřejmě zcela pod kontrolou sousedního království, nebo se oficiálně vzdáš trůnu a uchýlíš se do exilu zcela pod jejich kontrolou.”

Viděla na otci jak těžké pro něj bylo říci ji vyjednané podmínky, ale zvládl to bez viditelného zakolísání, která to vlastnost byla pro panovníka k nezaplacení.

“Budeš se muset rozhodnout do zítřka. Je mi to opravdu líto, ale nemůžeme pro tebe nic udělat.” dodala matka a její tmavé elfí oči se leskly slzami. Nejspíš ji otec řekl, co má přesně říci.

Déle to už nevydržela. Otevřela dveře, běžela pryč komnatami a nechala rodiče v jejich smutku. Utíkala se schovat na vrcholek mágovy věže, kde se ráda schovávala už jako malá. Tak dlouho jako dnes už neplakala mnoho let. Náhle se ve dveřích objevil Zandil. Chvíli rozpačitě rozvažoval, co má říct.

“Vím že je to pro tebe těžké ale...”

Utřela si slzy.

“Ty víš, že to nemůžu udělat. Zradit vlastní lid, vše co jsme vybudovali. Moji rodiče a předci, vždyť víš...”

“Nemusíš se bát. Lidé to pochopí, ať už se rozhodneš jakkoli” řekl shovívavě. Zdálo se, že Zandil naráží na nějakou další volbu. Začala rychle uvažovat o dalších možnostech, skrytých alternativách, zvažovala své schopnosti a hledala únikové cesty. Zkousla rty.

“Potřebovala bych od tebe pomoc.” začala zlehka. “Chci utéct do Mirionu. Chci se dostat na univerzitu, vstoupím klidně i do řádu, jestli to pomůže, ale nedopustím naši zemi takovou potupu” odvaha a odhodlání z ní přímo čišely, až se Zandil trochu zalekl, “ať si vezmou naši zemi ale ne skrze mě!”

“Tak pomůžeš mi?” zadívala se na něj a zaváhala, jestli je na její straně. Chvíli přemítal, vyzkoušel několik dálkových kouzel, aby si ověřil, jak hosté hlídají cestu ze zámku a nakonec přikývl.

“Tak honem pro koně, než mě začnou hledat...”

Rychle běžela nejprve do svých pokojů zabalit nejnutnější věci a pak rychle do maštale.

5. Hisův úkol

Richard otevřel oči a pořádně se protáhl. Vzpomněl si na dopis, rychle vyskočil, aby vzhledem k harmonogramu získal dostatečnou časovou rezervu a mohl si dopis ještě jednou přehrát, nechtěl si dopis ukládat do vlastní paměti, aby na něj nemusel pořád myslet. Neuvědomil si však, že má pod košilí polypryžcovou desku a ta mu teď vypadla na zem. Sehnul se, aby ji zvedl ale zastavil se v půlce pohybu. V desce byla vypálená prohlubeň, která však nebyla dost hluboká, aby prošla skrz.

Chvíli se na ni zmateně díval, ale pak si uvědomil nebezpečí a vydal povel k vyhlášení poplachu. Podíval se směrem k hibernačnímu lůžku kapitána, se kterým měl mít službu, ale box nebyl otevřen. Zato byl otevřen jiný box. Jeho zrak pak padl na informační panel hibernace a hrůzou ztratil na chvíli rozvahu. Kontrolky životních funkcí všech boxů svítili červeně. Výjimkou byl pouze jeho vlastní box u něhož bylo signalizováno neobsazeno a box poručíka Hisa jehož hibernační lůžko bylo otevřené. Hisa ležel s propálenou hlavou před boxem kapitána a u jeho hlavy stál lékařský robot. Hisovo tělo svíralo v ruce podivně vyhlížející předmět, který Richard odhadoval na laser.

“Karek: Bezpečnostní poplach!”, zvolal přesně podle předpisů akustické potvrzení svého předchozího povelu tak, jako již mnohokrát při výcviku. Přesto se stále nedokázal pohnout.

Během několika dalších sekund přijely do místnosti dva strážní roboti.

“Karek: Stav posádky!”, řekl chvějícím se hlasem, neboť se mu nedařilo řídit komunikaci pomocí implantátu. Téměř okamžitě mu zvonivý hlas počítače začal jmenovat jednotlivé členy posádky: “Kapitán Petr Donner: negativní, první důstojník: Ian Malcovitz - negativní, velitel bezpečnosti: Hisa Qerxin - negativní, technik Richard Ower - pravidelná kontrola lodi, navigátor Ilona Berlitz - negativní, lékař a pomocný důstojník John Wergo - negativní, jeden člen posádky na palubě.”

Všichni jsou mrtví! Konečně se dokázal pohnout.

První, co jej napadlo bylo, že útočník by mohl být stále ještě na palubě, ať už to byl kdokoli. Rozběhl se do řídící místnosti, aby zjistil, co se vlastně stalo. Když usedal zvolal: “Zabezpečit!”

“Zabezpečení řídící místnosti nepovoleno! Nutná autorizace!” odpověděl systém klidným hlasem. To mu dodalo. Rychle provedl autorizaci a zabezpečil řídící místnost přímo ze systému. Rychle zkontroloval funkce systému. Nebyla uvedena žádná chyba. Rychle kontroloval lodní zabezpečení. Nejmíň tucet hlavních bezpečnostních ochran bylo vypnuto a další omezeny. Začalo mu to docházet. Žádný útočník na lodi není. Hisa provedl sabotáž a pak se sám zabil, ale proč? Došel k závěru, že Hisa je agent Otronského impéria a že impérium musí mít nějaký zájem na neúspěchu mise. Třeba chtějí poslat k Iremae svou vlastní loď a rozšířit tak kolonii, napadlo ho, ale hned si uvedl řadu protiargumentů, třeba že k takové cestě nemají dostatečné technologicky pokročilé prostředky a existuje velké množství snadněji přístupných “kolonií”. Kromě toho se mu vybavilo několik nejasností. Například proč laser? Na lodi bylo velké množství mnohonásobně účinnějších zbraní a jako bezpečnostní důstojník k nim měl Hisa přístup. Teprve teď si vzpomněl na bezpečnostní videozáznam, který se při každém probuzení člena posádky natáčí. Rychle otevřel záznam a nastavil pozici na čas Hisova probuzení. Začátek záznamu se zdál být úplně normální.

Hisa vstal a šel zkontrolovat řídící systém, přesně tak jak mu to nařizovala směrnice. Pak si nasadil virtuální brýle a pracoval se systémem, a to velmi dlouho přes povolený limit. Pak vstal a zamířil ke skladu, aniž by se objevilo jakékoli varování o nedodržování harmonogramu. Richard zastavil přehrávání a nechal si zobrazit seznam provedených změn. Hisa postupně vypnul a omezil téměř všechny bezpečnostní protokoly, na které mu stačili pravomoci. Richard opět pustil přehrávání záznamu. Hisa vstoupil do skladovací části lodi, postupně prošel několika poschodími až se dostal do prostoru pro odpalování družic. Zde odmontoval z jedné náhradní družice laser a v dílně k němu připojil přenosný zdroj. Vrátil se do hibernační komory a Richard s hrůzou sledoval, jak postupně zabíjí jednotlivé členy posádky. Nakonec si propálil hlavu. Všechny indikátory ukazovali smrt ostatních členů posádky a to včetně Richardova. Rychle otevřel lékařský záznam svého boxu, aby zjistil co se stalo. Podle záznamu zřejmě v důsledku porušení podchlazení došlo ke krátkodobé zástavě srdce. Naštěstí však automatický systém provedl resuscitaci a zachránil mu tak život. Richard si sundal brýle a zakryl si rukama oči.

Chvíli mu trvalo, než se sebral a začal se soustředit opět na nastalou situaci. První, co ho napadlo, bylo načasování. Jaký důvod by měl Hisa provést tento hrůzný čin právě v tuto dobu? Mohl to přece učinit kdykoli předtím! Rychle zkontroloval záznam přijatých zpráv ve všech pásmech, aby se ujistil, že Hisa nedostal nějaké rozkazy z vnějšku. Nic však nenašel. Přesto nemohl tuto variantu zamítnout. Druhá věc, která ho napadla byl motiv. Nejprve zvažoval možnost, že chtěl zabránit dokončení mise. To bylo však nesmyslné, neboť Unie mohla kdykoli vyslat další loď a zdržení 30 let nebylo nikterak významné. Ale hlavně proč zabil i sám sebe? Rychle začal zvažovat reakce řídícího systému, které byly rozdílné pro smrt celé posádky a pro jediného přeživšího pasažéra.

Vzpomněl si na automatické instrukce řízení lodi při smrti posádky. Při této kritické situaci zahájí navigační systém automatický návrat lodi po nepřímém kurzu, aby se loď nemohla dostat do rukou nepřátel. Na to, aby mohli na loď zaútočit by však Otroni museli znát zpáteční kurz lodi, který však byl znám pouze Pozemskému řídícímu centru. Sice by mohli na loď trefit náhodou, ale... Pro jistotu ověřil, zda Hisa neposlal nějakou zprávu svým spojencům v Imperiu, nenašel však žádnou známku takové činnosti. Pro jistotu ještě zkontroloval kdo naposledy četl záznam nouzového zpátečního kurzu, našel však úplně něco jiného. Záznam změny zpátečního kurzu ve stavu výjimečné situace. Snadno si ověřil, že záznam byl proveden v době, kdy Hisa naposledy operoval s počítačem. Bouchl se pěstí do čela, ale neuvědomil si, že má virtuální brýle, takže ho to nepříjemně zabolelo.

Teď už mu bylo všechno jasné. Hisovy se během několika let cesty podařilo zřejmě prolomit bezpečnostní kód nouzového kurzu. Richardovi bylo hned jasné, jak asi kurz upravil, aby se loď při zpáteční cestě vyhnula území aliance a proletěla nepozorovaně do Impéria. Akorát Richardovi nebylo jasné, jak chtěl Hisa takový plán utajit. Hned se podíval, zda byly informace o smrti posádky poslány do řídícího střediska. Zkontroloval, zda obsahovali všechny podstatné záběry kamerového systému a záznam změny kurzu, všechno bez problému. Na Zemi tedy už touhle dobou věděli k čemu došlo, ale nemohli s tím vlastně nic dělat, neboť se loď pohybovala již několik hodin po úplně jiné dráze, takže jakýkoli signál ze Země či jiných planet Unie nemohl na loď dorazit. Oddychl si a chvíli relaxoval. Pak již s čistou myslí věděl přesně, co musí udělat. Rychle začal připravovat informační hlášení pro zemi a změnu kurzu lodi na původní. Sestavil popis celé situace, přiložil videozáznamy a vrátil do původního stavu všechna bezpečnostní pravidla k nimž měl přístup. Teď už mu zbývalo jen čekat. Poté co nechal roboty odvézt a pohřbít těla posádky v kosmu, ulehl zpět do boxu. Nikdy dřív si nepřipadal tak sám a bezmocný. Navíc si plně uvědomoval, že selhal při svých reakcích, když zjistil smrt všech členů posádky a ani to, že byl v té době stále ještě ovlivněn hybernací mu toto selhání příliš neomlouvalo.

6. Shromáždění nejvyšší rady

“To je nepřípustné!” zhrozil se představený rady, “žádnou takovou činnost na našem území nepovolím! Vyřiď králi ať ho to ani nenapadne, nebo nepočítá s naší další doposud tak štědrou podporu.”

Jeho hlas se rozléhal v rozsáhlých prostorách poradní síně a působil stísněným dojmem. Dým pochodní stoupal ke klenutému stropu a světlo které pochodně vydávaly se mísilo s bílým magickým světlem uprostřed místnosti v podivnou směsici třpytivého meruňkového nádechu. Představený a jeho rádci sedíce v řadě u stolu v přední části místnosti upírali pohled na královského velvyslance stojícího uprostřed shromáždění.

“Zvažte to prosím ještě! Náš král se obává...” víc již nestihl velvyslanec říci, neboť se rozplynul v dýmu teleportačního kouzla.

“Takový nesmysl! Stavět vojenskou pevnost na našem území! Ti lidé jsou opravdu nepoučitelní!”, dodal ještě ke svým rádcům představený, “nejen že zaútočil na dvě sousední země s nimiž měl dosud mírové vztahy, ale chce si snad troufnout i na nás! Zdá se že lidé už zapomněli, jakou mocí naší mágové vládnou! My a hraničáři je chráníme před nájezdy skřetů a tohle máme za to? Jen ať si ten holobrádek zkusí přijít s tou svou směšnou armádou!”

“Podle našich zpráv se snaží spojit s klanem mágů Zeleného vršku”, prohodil jeden z rádců rady.

“Jen ať to zkusí. Stejně jsou to všechno neschopní flákači.” odvětil představený již klidnějším hlasem ve kterém však bylo možné poznat i drobný nádech strachu a odporu.

“Ale nechme toho a pokračujme v zasedání. Pro jistotu bychom měli vyslat do sousedních zemí další mágy, aby si vzájemně pomohli při úniku, pokud dojde k napadení. Hlasujme.”

Místností projela energie magického kouzla, jak jednotliví mágové posílaly své hlasy. Koule na postavci se rozzářila zeleně.

“Všichni jsou pro. Navrhuje někdo nějaké další opatření?”

Předstoupil jeden ze stínových čarodějů: “Jak všichni víte, máme u krále Tahose svého špeha, podobně jako u většiny králů. Bohužel v poslední době si král zve na návštěvy cizí mágy, z nichž mnozí jsou naši nepřátelé. Je bohužel možné, že některý z nich bude znát našeho vyzvědače z jeho dřívějšího působení a mohl by na to krále upozornit. Proto bych chtěl požádat o výměnu. Podařilo se nám již domluvit možný příchod nového člena do královské družiny a žádám radu, aby mi dala povolení k provedení této výměny. Ačkoli v novém postavení nebude mít nový zvěd zpočátku možnost získávání informací takového rozsahu, přesto věříme, že současného dostatečně zastoupí.”

“Ano, tyto problémy jsou radě známy.” reagoval představený, “Navrhuji aby se nehlasovalo, pouze pokud má někdo námitky, aby se k problému vyjádřil.”

Když se nikdo nepřihlásil prohlásil návrh za schválený.

“Dále musím radu informovat, že Tahos připojil ke svému království sousední svobodné království Tehrút. Poddaní pod tlakem souhlasili s dobrovolným porobením a král se vzdal trůnu. Pouze princezně se podařilo uprchnout z království, a to ještě před navrhovaným sňatkem s Tahosovým synem, které mělo legalizovat převzetí vlády. Následně díky tomu dezertovalo mnoho vojáků, neboť se nechtěli připojit k tahosově armádě. Princezna pravděpodobně míří na univerzitu, kde dříve studovala a kde nebude problém ji sledovat.”

“Rada děkuje za informace. Má ještě někdo něco k danému tématu?”

Místností se ozval pouze mírný šepot mezi přítomnými mágy.

“Pokračujme tedy dalším bodem. Řád hvězdné stezky požádal o slyšení. Prosím aby předstoupil mluvčí Řádu hvězdné stezky.”

“Děkuji za slovo.” začal mluvčí “Před 60 lety proletělo nedaleko naší planety malé nejspíš kovové těleso. Tehdejší přelet podle všeho nezpůsobil žádné škody ani narušení magických sil. Podle mágů hvězdné stezky, které zastupuji, se k nám z přibližně stejného směru blíží jiné, mnohokrát větší těleso, které by mohlo představovat hrozbu pro celou naši planetu. Mágové navrhují uspořádat koncil všech stezek, kde by se vyřešila příprava na jeho přílet a možnou obranu před útokem. Zároveň mágové varují, že těleso se k nám při své rychlosti přiblíží již za dva týdny a žádají, abychom si co nejvíce pospíšili a situaci v žádném případě nepodceňovali.”

“Dobrá, dobrá... Pošlu na koncil několik svých mistrů, aby pomohli sestavit případný plán obrany, i když si nemyslím, že by nějaké nebezpečí hrozilo. Pokračujeme dalším bodem...”

“Při vší úctě převore! Měl byste se zúčastnit koncilu osobně. Vím že mágové naší stezky se v nedávné době několikrát zmýlili, ale na tomto nebezpečí se jich shodla velká většina...” skočil mluvčí převorovi do řeči.

“To stačí! Už jsem rozhodl a v tomto případě je rozhodnutí na mě! Můžou být rádi, že tam vůbec někoho pošlu po tom posledním debaklu. Vím že mágům studujícím hvězdy a planety jde především o naše dobro a rozvoj duševních schopností, ale jejich potrhlými teoriemi se přece nemůžeme řídit! Když to rada posledně udělala, došlo k válce s obry při níž zemřelo mnoho lidí, a to zrovna nezvýšilo již tak pošramocenou pověst řádu. Pokud chtějí mágové můj plný zájem, musí přijít s něčím víc, než jen s domněnkou! Pokračujeme dalším bodem!” a pokynem ruky poslal mága zpět na jeho místo.

“Dalším bodem je rozpočet a zisk z těžby zlata a následovat budou administrační záležitosti. Nechť předstoupí pokladní...”

“Promiňte převore, že vás přerušuji, ale rád bych vás informoval o probíhajícím shromáždění černých mágů” přerušil tentokrát převora jeden z představených rady.

“Ano, zaslechl jsem již nějaké zvěsti. Udělují vám tedy slovo”, pokyvoval hlavou představený.

“Děkuji. Před malou chvílí jsem byl informován o srocování mágů, kteří si říkají Bratrstvo černé stezky. Shromažďují se na obřadním kopci v orgské oblasti Gorag. Bohužel neznáme ani cíl, ani počet shromážděných. Stoupenci řádů prohledávali velké okolí kopce a odhalili naše zvědy. Bratrstvo je v současné době velmi silné a neměli bychom jejich aktivity podceňovat…” odkašlal si “Navrhuji provést preventivní protiopatření…”

7. Rozkazy ze Země

Tmavě šedá válcovitá loď se prodírá obrovskou rychlostí prostorem a zachytá všechny i nepatrné částice, které ji stojí v cestě, aby je přeměnila na energii a zvýšila tak svou rychlost. Mohutné generátory udržují mírný tah za účelem zachování aktuální rychlosti a výkonný řídící systém propočítává možné křížení dráhy s jinými tělesy ve vesmíru. Řady stojících robotů, občas prořídlé chybějící jednotkou provádějící jednoduchou opravu, stojí nehybně ve svých napájecích kójích. Jediný skutečný život se nachází k kryogenické komoře, kde je v provozu jediná z 16 mrazících jednotek.

“Probíhá rozmrazení” hlásá nápis na barevném displeji. Dveře jednotky se otvírají a unikající chlad krystalizuje kapičky páry, které nestihl ventilační systém ještě odsát.

Ještě v polospánku uslyšel Richard hlášení počítače: “Přišla zpráva z Unie Sluneční soustavy! Dostavte se prosím na můstek!”

Přestože jeho reflexy ještě nedosahovaly takové úrovně aktivity jako při bdělém stavu, okamžitě si uvědomil, čeho se zpráva týká. Na Zemi zhodnotili jeho situaci a posílají mu rozkazy. V následujících minutách se dozví, jestli se bude vracet na Zem, nebo bude pokračovat v misi. Již při chůzi dálkově kontroloval stav lodi a ve spěchu usedal k panelu. I když by byl schopen provést veškeré potřebné kroky dálkově, předpisy mu ukládaly povinnost používat panel se snímacím detekčním polem pro ruce a virtuální brýle. Jednalo se o preventivní opatření, které mělo zabránit selhání řízení lodi v případě rušení signálů vysílaných mezi implantáty a systémem lodi.

Po ověření totožnosti ihned otevřel zprávu ze Země a zaposlouchal se do obsahu: “Richarde Owere! Dle rozkazů ze Země jste byl jmenován kapitánem lodi. Toto je závazná informace z řídícího centra: Při soudním přelíčení jste byl v nepřítomnosti shledán nevinným ve věci možného pochybení ze strany správy systému. Za smrt zbytku posádky je odpovědný Hisa Querxin. S okamžitou platností jste jmenován novým kapitánem se všemi pravomocemi a rozkazem pokračovat v misi podle upraveného plánu. Hodně štěstí!”

Stručné jako vždy pomyslel si.

Oddychl si. Hlavně že misi neodvolali. I když ztráta posádky byla tvrdá rána, přece jen investice do projektu dosahovaly značných částek a také loď už byla dávno za polovinou cesty, takže to bylo celkem pochopitelné. Objevila se indikace další nepřečtené zprávy, která byla odeslána o několik týdnů později, ale dorazila téměř ve stejnou dobu: “Jsme nuceni vám oznámit, že federace vstupuje do války s otronským impériem. S okamžitou platností je nařízeno omezit veškerá datová spojení a vyhlašuje se kódový stav 2. Do té doby mají všichni velitelé pravomoc rozhodovat ve jménu federace. Hodně štěstí!”

Tak tohle opravdu nečekal! Že by Otroni natolik počítali se získáním jeho lodi, že by kvůli tomu vyhlásili válku? Nejspíš ne. Důvodem bude jistě nějaký nový technologický objev, nebo únik informací.

V každém případě se opět jenom všechno zhoršuje. Nejen že přišel o všechny přátele, ale až se vrátí, rodná planeta bude opět jiná než jaká byla když odlétal. Bude jistě zasažena válkou díky své blízké poloze k Impériu. Přestože Otroni neměli nikdy převahu, rozhodně se nejedná o soupeře, kterého by unie Sluneční soustavy snadno odrazila, natož rychle porazila. Přesto o vítězství ani na chvíli nezapochyboval. Uvažoval jak bude střet probíhat. Základním motem unie bylo být vždy připraven. Proto se v řídících vojenských centrech prakticky neustále připravovaly plány pro nejrůznější typy útoků, od narušení hranic až po hromadné teroristické útoky zevnitř.

Federace měla vždy v záloze množství obranných i invazních jednotek a vojenský rozpočet byl vždy štědrý. Navíc bylo obvyklé, že alespoň jedna z planet federace byla v “soukromé” válce s jinou planetou, podobně jak tomu bylo s jeho rodnou planetou Targer, kde strávil dětství. Většina planet se po kolonizaci osamostatnila a vytvořila nezávislou vládu. S okolním vesmírem pak udržovala větší, či menší obchodní styky. Z ekonomického hlediska se ale postupně ukazovalo, že bude vhodnější těžbu a obchod na jednotlivých planetách harmonizovat. Jednotlivé planety začaly uzavírat smlouvy o obchodu a byla založena unie planet Sluneční soustavy. Planeta Targer byla kolonizována takzvanými původními lidmi. Bylo zde zakázáno používat genetické zásahy do lidské DNA, aby mělo lidstvo zálohu, pokud by se některý z běžně prováděných zásahů do genu lidí ukázal být pro lidstvo zničující. Planeta se po dlouhou dobu nacházela na samém okraji osídlené oblasti a byla tak dosti izolovaná.

Postupem vznikly na planetě frakce, které zahájily válku, především o některé nedostatkové suroviny. Mnoho let trvající válka vyčerpávala zdroje a decimovala obyvatelstvo. Teprve diplomatům unie se podařilo dostat obě strany za jednací stůl a dosáhnout úplného míru. I přes několik let trvající pouliční nepokoje se stala jeho planeta platným členem unie a následovalo období prosperity. Brzy na to se vědcům podařilo prokázat, že většina genetických úprav je bezpečných a "záloha" lidstva již nebyla nadále potřebná. Rozsáhlý program integrace obyvatel do struktur unie pak změnil ráz celé planety. Tehdy se rozhodl vstoupit na akademii a přestěhoval se na Zemi. Nikdy svého rozhodnutí nelitoval. Díky své minimální odlišnosti od původních obyvatel Země a úspěšnému přizpůsobení implantátům se dostal do programu Karek 12. Zde prokázal své technické zkušenosti a neobvyklou kreativitu v tvorbě řídícího systému i přes svůj omezený genetický potenciál. Chvíli ještě přemýšlel o možném průběhu války a pak si díky nově získané hodnosti snadno nastavil intervaly pravidelných kontrol lodi a pomalu se vracel zpět do hibernační komory. Usínal s myšlenkou na úspěch mise.

8. Útěk do Targintu

Univerzita v Targintu bylo jedno z mála svobodných míst mezi severním a jižním mořem. Její status uznávali jak mágové z Duhového vršku, tak i král a dokonce i elfové ze Švorného lesa a trpaslíci z důlního města Gargen. Navíc byla kladně přijímána i většinou poddaných Mirionu, neboť svou funkcí přispívala k rozvoji celého království. Studoval tu velký počet studentů všech národů a zaměření, od mágů přes zaklínače a proměňovače až po mistry staveb, obchodu a dalších řemesel. Komplex budov univerzity se rozprostíral na mírné vyvýšenině v západní části města a tvořily jej především třípatrové kamenné budovy.

Hned jak princezna dorazila do města, rozhodla se navštívit studentskou kolej, kde byla v době svých studií ubytována. Nechala Zandila, aby se ubytoval v hostinci a sama se vydala středem města na západ, kde stály temné budovy univerzity. Doufala že na koleji nalezne svého přítele Urmina, se kterým studovala magii a který ji vždy pomáhal a stal se jejím dobrým přítelem. Urmin pokračoval ve studiu i po jejím odchodu a ona doufala, že mu jeho profesionální zájem o studium magie vydržel po celou dobu jejich odloučení. Bez problému dorazila na kolej a požádala vrátného, aby ohlásil její návštěvu u mága Urmina.

“Bohužel paní. Nikdo takového jména u nás není ubytován” odvětil po chvíli listování vrátný.

“A nemůže být ubytován v jiné budově? Třeba jste ho přehlédl!”

“Kdepak paní! Tohle je úplný seznam všech ubytovaných studentů.” pokrčil vrátný rameny.

Poněkud zklamaná opustila vestibul koleje. Nechtěla si to příliš přiznat, ale spoléhala na to, že se spolu poradí a místo toho se teď bude muset spolehnout jen sama na sebe. Už chtěla opustit pozemek univerzity, ale zamířila k budově rektorátu. Přece jen by ráda věděla, co se s Urminem stalo. Když prošla dveřmi s nápisem děkan a požádala písaře, aby ji ohlásil u děkana fakulty přírodní magie, jehož byl Urmin učedníkem. Písař na chvíli přivřel oči a pak odvětil “Děkan vás přijme.”

Otevřela dveře a vstoupila do stroze vybavené kanceláře děkana: “Vítej Janis! Ano, stále si na tebe pamatuji. Kolik je to let? 4? Na studenty s nejlepším prospěchem se nezapomíná! Co tě ke mě přivádí? Určitě sis nepřišla připomenout léta studií...”

Mluvil stejně rychle jak když studovala a určitě by ji nepustil hned tak ke slovu.

“Hledám Urmina, nevíte, co se s ním stalo?”

“Tak Urmina? Škoda, doufal jsem, že jdeš za mnou. Urmin je stále na univerzitě. Stal se profesorem a vyučuje živlovou magii a magii ochrany. Jestli s ním chceš mluvit, můžu ti jej zavolat, bohužel teď nevím, zda zrovna nepřednáší.”

Po krátké pomlce pokračoval: “Tak za chvíli ho tu máš. A jak se ti jinak daří?”

“Šíří se tu zvěsti o špatné situaci ve vašem kraji. Nějaké politické problémy či co, však víš, že mě to nikdy moc nezajímalo. Já se tak maximálně účastním oslav nástupu nového krále a to také ne vždy. Ale je to škoda. V tobě mohlo mít vaše království po dlouhou dobu dobrou královnu. Dobře, že si tvůj otec vzal matku z elfího lidu. Třeba se to čase urovná a až se jednou vrátíš, získáš zpět...”

Naštěstí vešel do místnosti Urmin, jinak by musela děkana nějakým způsobem požádat, aby už nemluvil, což nesnášel. Ne, že by jeho názor nebyl zajímavý, ale rychlost s jakou se slova řinula z jeho úst nebylo dost dobře možné pochytit veškerý smysl. A také ta jeho záliba každému tykat!

“Tak tady jsi! Věděl jsem, že jsi ve městě, ale můj student se zprávou tě asi včas nenašel... nebo na to zapomněl... Slyšel jsem co se stalo. Jak jsi na tom? Potřebuješ pomoc?”

“Jsem tak ráda, že jsem tě našla,” říkala, když ho objímala.

“Jistě sis přišla pro radu,” říkal, když ji odváděl do budovy, kde byly ubytování členové akademické obce.

“Je to zapeklitá situace. Nikdo s tím nechce nic mít a řád zatím nebude zasahovat. Ještě že sis nevzala prince, to by bylo to nejhorší" řekl se zkřiveným obličejem. "A tady teď bydlím” a ukazoval na dveře svého pokoje.

“Neboj se k ničemu nedojde,” dodal ještě s lišáckým úsměvem, když ji zval dovnitř.

“Nezměnil ses!” odvětila s úsměvem. Kdysi si myslela, že jej miluje, ale nemohla s ním kvůli svého původu nic mít, časem také poznala jeho méně praktické stránky a touhu po kariéře. Přesto zůstali velmi dobrými přáteli a neměli mezi sebou mnoho tajemství.

“V hostinci Pírko na mě čeká Zandil”

“Vím. Už jsem mu nechal poslat zprávu, aby tě očekával později. Teď musíme hlavně vymyslet, co budeš dělat dál.”

9. Přílet

Hned jak se probudil si všiml té změny - kontrolní hodiny nezobrazovaly žádný čas. Hned mu bylo jasné, že loď už dorazila k planetě.

“Konečně nějaká zajímavější činnost” řekl si v duchu, vstal a protáhnul se. Věděl, že loď ho vzbudila pouze proto, aby dohlédl na již dávno do detailu promyšlenou operaci rozmístění v soustavě. Ještě než došel do řídící místnosti vydal povel k zahájení procesu. Pak už jenom sledoval, jak se 12 družic přemisťuje k planetě a zaujímají pozice. Když vše proběhlo bez problémů, šel se najíst, aby nemusel čekat na zpracování dat přijatých ze satelitů. Zatímco jedl, dostával první informace o počtu obyvatel, množství surovin a dalších údajích získaných analýzou spektrálních údajů.

Prohlédl si mapu planety a narazil celkem snadno na vhodné místo pro založení základny, které mu bylo také doporučeno systémem. Byl to pustý skalnatý ostrůvek sopečného původu, daleko od nejbližšího obydleného pobřeží a mimo většinu myslitelných lodních cest. Když bylo rozmístění satelitu dokončeno, měl již zpracován návrh podzemní základny a trasy letů nad městy a zeměmi. Po půlhodině příprav a kontrol byly dva plně naložené letouny připraveny vyrazit na cestu. Aktivoval autonomní řídící sytém lodi a dal povel ke startu. Po odsátí vzduchu se obě lodě vydaly na cestu. Usedl za kokpit a sledoval jak se přibližuje k modré planetě, na které stráví nejméně 5 dalších let života. Ta modř mu připadala trochu tmavší, než ta pozemská, ale mohl se také mýlit.

I když podnikl již řadu vesmírných letů, pohled na planetu z oběžné dráhy jej vždy fascinoval. Let trval dlouho, neboť v neznámém prostředí bylo nutné být obezřetný. Letěl v menším letounu určené pro lety nad povrchem, zatímco větší transportní loď převážela roboty a stavební materiál. Bez problémů přistáli na vybraném ostrůvku. Zatímco se rozhlížel po k horizontu sahající okolní vodní hladině a vdechoval čerstvý mořský vzduch, začali roboti vykládat loď a vrtat vstup do kamenného podkladu ostrova. Když po dvou hodinách stále ještě nebyla hotova ani desetina práce, rozhodl se, že vykoná první přelet, především nad neobydleným územím. Naštěstí byl letoun již vyložen, takže mu v tom nic nebránilo.

Nechal roboty pracovat a zamířil s letounem k ne příliš velkému neobydlenému kontinentu. Když přeletěl oceán, vydal se přes sopečné pohoří k hustě zalesněné pánvi, kde přistál na kamenité ploše. Zatímco se prováděla analýza biologické hmoty a DNA, prohlížel si okolní les a nedalekou říčku. Zeleň byla velmi podobná pozemské a on si připadal jako v přírodní rezervaci na Zemi. Půda zde byla na rozdíl od většiny povrchu planety kyselejší, a proto zde nebylo mnoho živočichů. Když byla analýza dokončena pokračoval v letu na další místa, přičemž byl nucen stále více a více se přibližovat k obydleným územím. Naštěstí mohl díky citlivému radaru a termovizi snadno odhalit, zda není v blízkosti nějaký "člověk" či jiná inteligentní forma života, kterých se na planetě vyskytovalo až neobvykle mnoho.

Po 8 odběrech a pozorování sopek a vodopádů, zamířil do středu velkého hustě obydleného kontinentu. Při svých pozorováních zjistil, že se na planetě vyskytuje neobvykle velký počet inteligentních humanoidních druhů. Přestože většina byla velmi podobna člověku, našlo se několik velmi rozdílných a přesto početných ras. Dálkové skenování však neumožňovalo získat příliš detailní informace. Když prolétal mezi poli, vybral vhodné místo na přistání poblíž osamoceného lesíka. Na senzorech nebylo kromě zvířat podobných zajícům, koroptvím a vysoké ani živáčka. “Jako doma” říkal si. Začal zpomalovat a klesat, když tu náhle se spustilo varovné hlášení - v lesíku byli tři lidé.

Okamžitě nařídil přes implantát změnu směru, náhle však letoun zasáhla podivná ohňová koule, následovaná iontovým paprskem. Než stačil systém spustit energetický štít, který byl kvůli úspoře energie a zlepšení ovladatelnosti vypnutý, vypadly řídící systém a letoun začal ztrácet výšku. Zásah dalších iontových paprsků destabilizoval energetické jádro a hrozila exploze. Automatický systém Richarda těsně před explozí katapultoval do lesa. Přežil jen díky osobními energetickému poli, které se aktivovalo, jinak by byl náraz zaručeně smrtelný, neboť získal velkou rychlost a v tak malé výšce se ani nemohl otevřít padák. Odepnul pás a svezl se ze sedadla. Se dvěma zlomeninami zůstal chvíli ležet, aby jej nanoboti mohli vyléčit. Když už byl v pořádku začal se pomalu plížit k okraji lesíka, aby se podíval, co se stalo s letounem.

Bylo mu jasné, že se vystavuje nebezpečí, neboť se zde vyskytovaly bytosti, které očividně disponovali technologiemi, o jejichž výskytu na planetě neměl ani tušení. Nicméně mu bylo jasné, že by pro ně neměl být problém jej najít a zabít i přes jeho energetický štít, takže to bylo vlastně jedno. Když se připlížil dostatečně blízko, uviděl tři postavy v hnědých plátěných hábitech, které stály u trosek letounu. Schován za hromadou kamení, které byly očividně navezeny z pole, poslouchal jejich rozhovor. Přestože nerozuměl ani slovu z toho, co říkali, všechno si pečlivě zaznamenával do implantátu.

Prohodili jenom pár vět a najednou začali houpat rukama a ačkoli Richard neviděl žádné zařízení, které by používali, zvedaly se najednou trosky do vzduchu, jako při energetickém nadnášení. Celých dvacet minut řezali a přenášeli všechny trosky letounu. Pak se najednou postavili k troskám a všichni zmizeli. Nemohl uvěřit vlastním očím. Nejdřív si myslel, že je to nějaká iluze, tak vytáhl analyzátor a zkoumal okolí, jenže nic nezjistil! “Takže teleportace!” řekl si. Přestože se Unie pokoušela tuto technologii vyvinout, nikdy se jim to nepovedlo. Tedy ne s hmotou. Používali riterovu teleportaci k přenosům informací, ale jednalo se o energeticky velmi náročnou operaci.

Když zjistil, že v okolí už nikdo není, šel na místo, kde před chvílí byly kusy jeho letounu a analyzoval okolí. Objevil pouze mírně zvýšenou radiaci. Aspoň už věděl, proč je předtím neodhalil. Když přilétal, ještě v lesíku nebyli. Rozmýšlel se, co udělá. Bylo jasné, že mateřská loď i všechny satelity aktivovaly energetické štíty a veškerá komunikace tak bude zpomalena složitým kódováním. Teprve teď si uvědomil, že od havárie ztratil kontakt s lodí. Vrátil se k sedadlu, které naštěstí zůstalo na svém místě.

Satelitní vysílač který byl v nafukovacím člunu, byl bohužel rozdrcen. Po krátkém prohlédnutí konstatoval neopravitelnost bez speciálních nástrojů a náhradních dílů. Prohledával sedadlo a prohlížel si, co mu zbylo. Našel pouze pulzní pistoli, jídlo tak na tři dny, zásobu kyslíku na 12 hodin, padák a několik dalších drobností. Bylo mu jasné, že je na tom špatně. Rychle hodnotil situaci a rozmýšlel, co musí udělat. Musí kontaktovat loď, aby jej vyzvedla! Buď musí opravit vysílač, nebo najít trosky a zkusit některý z vysílačů z letounu. Nebo se musí dostat na ostrov, kde se staví základna.

Jakkoli to bylo daleko, zdála se mu cesta na ostrov nejschůdnější. Trosky letounu mohly teď být už kdekoli a navíc ani v nich nemusel zůstat opravitelný vysílač. Na opravu vysílače z člunu by potřeboval postavit továrnu na integrované obvody. Ne, že by to nesvedl, ale nejspíš by to za svůj život nestihl... Z mapy odhadl délku cesty a plavby na minimálně půl roku. Na to mu zásoby jídla rozhodně nebudou stačit.

“To je teda situace!” povzdychl si a vydal se na cestu k nejbližšímu městu.

10. Rozhovor mágu Bílé věže

Hardon zvedl ze země kus kovu a s obdivem si jej prohlížel.

“Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Tak pevný a lehký kov nedokáže vykovat ani Serendil”

“Nejspíš jeden z legendárních Elfích letounů, ale nevím to jistě”, řekl Mathon.

“Možná. A co uděláme s tím člověkem co nás poslouchá? Cítím, že naštěstí vůbec nerozumí tomu co říkáme. Asi bude hodně z daleka. Navrhuji nechat ho tam kde je.”, přidal se Kal.

“Souhlasím. Nijak nás neohrožuje. Nejspíš se stejně dostal dovnitř spíš náhodou” pokýval hlavou Hardon.

“Klidně. Ale už dost řečí. Musíme začít s uklízením těch trosek, ať jsme do večera hotovi,” dodal s úsměvem Mathon a levitačním kouzlem již přenášel několik středně velkých kusů letounu.

Ostatní začali řezat a přenášet zbylé části trupu letounu na hromadu. Když bylo všechno připraveno, vyvolali společně teleportační kouzlo a přenesli sebe i trosky do chrámu klanu Bílé věže.

“Vítej Mathone! A Mardon s Kalem? Copak nám to nesete?” uvítal je mág, který zrovna držel stráž u teleportačního kruhu.

“Těžko říct. Pravděpodobně se jedná o nějaký létací stroj, ale žádný co známe. Informuj hned představeného.”

“Myslíš, že je to tak důležité, abychom kvůli tomu rušili ctihodného?” zeptal se strážný pobaveně.

“Nevíme. Pamatuješ si, jak mágové hvězdné stezky upozorňovali na přílet nějakého tělesa? Možná, že to s tím souvisí,” uvažoval Hardon.

“V každém případě by se to mělo prošetřit. Už jenom proto, že na tom létacím stroji jsme našli nějakou podivnou cizí magii. Nikdo z nás nerozuměl jejím principům,” přidal Mathon.

“Neznámá cizí magie? To už stojí za informování představeného,” kýval strážný hlavou.

“Možná by se kvůli tomu měla svolat i rada, aby se vyjádřili i ostatní ctihodní. Třeba se jedná o nějakou zakázanou elfí magii, nebo magii dwarfů, ale o tom necháme radši rozhodnout ctihodného. Teď pojďme do hostince. Ta teleportace mě nějak vysílila,” navrhl Kal.

Tři mágové se odebrali pojíst nějaké jídlo do mágského města, zatímco strážce se snažil myšlenkově spojit s představeným. Když došli do hostince U pečeného zajíce, trvalo jim nějakou dobu, než našli volný stůl, neboť tam jako vždy touhle dobou bylo plno. U stolů a baru seděly skupinky dobrodruhů, ti popíjeli pivo a probírali nejnovější historky a vychloubali se svými hrdinskými činy. Hostinský byl elf a měl ve zvyku zvát do hostince různé potulné zpěváky a hudebníky hrající na rozličné cizokrajné nástroje. Dnes jich tu byla početná skupina, takže téměř nebylo slyšet vlastního slova.

“Víš, myslím že jsme udělali chybu, když jsme si toho chlapa neprohledali,” snažil se Hardon mezi sousty překřičet okolní hluk, “nakonec to mohl být nějaký mocný maskovaný mág by nás za to mohl stihnout nějaký trest. Co když jsme se od něj mohli dozvědět, kde ten letou vzal?”

“Je to možné, ale jeho magické schopnosti byly tak slabé, že mě to ani nenapadlo,” odvětil Kel, “Prostě se o něm nebudeme vůbec zmiňovat. Vždyť stárnul jako normální člověk, takže jeho schopnosti musely být opravdu zanedbatelné. Nejspíš to byl nějaký hloupý sedlák, který nedokázal své magické nadání patřičně rozvinout. A letoun našel náhodou. Myslel jsem si, že je to jeden ze ztracených elfských letounů, ale teď už si tím nejsem tak jistý...”

“Máš pravdu. Napijem se a vrátíme se na hlídku, ať nás zase neobviní, že využíváme každé příležitosti, abychom se mohli vrátit do města,” načež si přiťukli poháry. Když dojídali poslední zbytky povídá Kel: “Změna plánu. Máme se okamžitě dostavit do věže za představeným.”

Hodili mince na stůl, dopili poslední zbytky piva a vydali se na cestu k nedaleké věži mágů, které se přezdívalo bílá, podle jména řádu, který zde sídlil. “Chci, abyste mi popsali jak se to stalo a to hezky dopodrobna!” šel představený hned k věci.

“Hned, jak jsme dorazili, všimli jsme si nad poli létacího stroje, který se zřejmě snažil přistát. Když nás zpozoroval, změnil okamžitě směr letu a snažil se uniknout. Rozhodli jsme se jej zastavit, neboť z něj vyzařovala nepřátelská magická energie. Ohňové koule neúčinkovali, tak jsme na něj seslali magické střely a ono se to ehmm… rozpadlo. Pečlivě jsme sebraly všechny kusy a přenesli je do izolačního skladu, aby jejich případná magie nemohla napáchat další škody. To je vše.”

“A jste si jisti, že jste tam nic nenechali?”

“Myslím, že je to všechno. I když to zničení bylo opravdu neobvyklé...”

“Dobrá, necháme to už tak. Vraťte se na hlídku a kdybyste pocítili jakékoli narušení magické síly, nezkoušejte žádné hrdinství! Okamžitě požádejte posily. Jste připraveni?”

“Připraveni,” odvětili společně. Pomocníci představeného přenesli mágy na určené místo, aby ti ušetřili svoje magické schopnosti.

“Je to neobvyklé! Takový materiál! To určitě není z Gerviku. Možná že na tom, co říkali mágové hvězdné stezky něco je. Povolejte Heqa, aby se na ty trosky podíval a řekl nám, jestli je to onen objekt, o kterém mluvil.”

Když odcházel dodal ještě: “A oznamte to mágům! Musíme zjistit, jakou magii to používá, abychom se tím s mohli vypořádat.”

11. Audience

Když vstoupili do prakticky a vkusně vybavené pracovny s nábytkem laděným do temně modré barvy, rektor zrovna četl nějaký svitek.

“Vítej zpátky na akademické půdě Janis!” odložil svitek a podal ji pravici na pozdrav, “samozřejmě jsem slyšel o neblahých událostech, které postihly tvou zemi. Pokusím se pro tebe udělat co budu moci.”

“Již nyní jsem vám zavázána,” poděkovala uctivě Janis.

“Bohužel jsem stále vytížen. Často zastupuji město při důležitých obchodních jednáních a množství dalších povinností mě znemožňuje naplno se věnovat univerzitě, natož dalším věcem" použil rektor svůj oblíbený argument "Věřím však, že ti Urmin pomůže se vším, co bude potřeba.”

Jakožto vysoko postavený mág a člen Koncilu mágů byl rektor velmi zaměstnaný muž a nevynechal příležitost to komukoli připomenout. “Posaď se. Rád bych si s tebou pohovořil o tvé současné situaci,” a přiteleportoval další stoličku, aby si měl i Urmin kam sednout.

“Podle posledních zpráv byl Tehrút připojen k Tahosově království. Jsem rád, že ses rozhodla uprchnout. Bylo to za dané situace asi to nejlepší řešení. Díky tobě odmítli generálové připojení vaši armády k tahosově a většina vojáků uprchla do armád sousedních zemí, díky čemuž byl tahosův vliv oslaben. I když vaše armáda nebyla příliš silná, i tak to mělo velký vliv na odbojové skupiny. Také vím, že se tvým rodičům daří dobře. Musím tě však varovat, že Tahos vypsal slušnou odměnu za tvé dopadení a jde po tobě spousta lovců. Musíš si dávat pozor a neukazovat se moc na veřejnosti. Chci ti proto nabídnout přístřeší v naší univerzitě. Věřím, že tě zde dokážeme ochránit.”

“Děkuji, ale věřím že se dokáži sama ubránit. Přesto bych vaši nabídku využila, alespoň dokud si nenajdu ve městě nějaké dostatečně bezpečné obydlí.”

“Chápu. Neříkám to rád, ale vím, že i na univerzitě jsou bohužel mágové, kteří by tě byli ochotni za danou odměnu vydat a já bych tomu nemusel být schopen zabránit. Je těžká doba. Na severu se opět srocují velké skupiny skřetů a hraničáři mají spoustu práce.”

Téměř neznatelně přivřel víčka.

“Promiňte, zrovna mě volají na tržiště. Prý se tam objevil nějaký cizinec. Pokud by vám to nevadilo, tak vás vezmu sebou. Třeba se mi budete hodit.”

“Ráda pomůžu, budu-li moci.”

Celý svět se zahalil do bílé mlhy, zdi se zbortily a postavily se budovy a stánky. Mlha se rozplynula a stály na tržišti.

“Tak co se tu děje?”

“To ten cizinec,” povídá městský písař, “vůbec nerozumíme co říká.” Také starosta se rozhodl vyjádřit svůj ctěný názor: “Nechceme tu žádný rozruch, natož nějakého cizího pytláka! Mohl byste se ho zeptat, co tu chce? Jestli se to nevysvětlí, dám ho tu hned pověsit!”

“Pokusím se,” odvětil znuděně rektor. Když vyzkoušel všech 16 jazyků které znal, zeptal se svých společníků: “Znáte nějaký další jazyk?”

“Bohužel jazyky nejsou moje silná stránka,” odvětil Urmin.

“Nic co byste nezkusil,” dodala Janis a zkoumavě si prohlížela cizince.

“Kdyby tak něco řekl, třeba bych to poznal.”

Cizinec ze sebe náhle vydal podivně znějící zvuky, které se však zdáli být dosti organizované.

“Tak to jsem v koncích,” řekl rektor poněkud zmaten. Vrátil se k ostatním.

“Možná je to mág, ale jeho magické schopnosti jsou velmi slabé... Určitě je z daleka. Pokud se nebude bránit, mohu se mu pokusit nahlédnout do mysli.”

“Ale co když se bude bránit mistře?” zeptal se Urmin.

“Snad mám ještě dost síly na to, abych dokázal číst myšlenky i když mi jejich majitel odporuje.”

Začal se opatrně přibližovat k cizinci, který nejistě ustupoval. Nakonec ale nechal na sebe vztáhnout ruku, aniž by ho musely stráže držet. Rektor chvíli soustředil energii, aby dokázal prolomit slabou magickou barieru a pronikl cizinci do mysli. Na chvíli ztratil orientaci, ale brzy začal vnímat obrovské množství vědomostí, kterými neznámý disponoval. Tyto informace však nedokázal rozluštit, ani vycítit smysl základních pojmů, které by mohl použít k rozhovoru. Ještě chvíli se snažil v proudících myšlenkách nalézt základní znalosti, ale neúspěšně. Přerušil spojení a nespokojeně kroutil hlavou. Tak složitou mysl doposud nestudoval a množství vědomostí odpovídala snad jenom rozsáhlá univerzitní knihovna. Rozhodl, že cizince vezme na univerzitu.

“Ale vždyť je to pytlák! Dokonce se odvážil svůj lup nést klidně do města!” odporoval starosta, “pokud mu to jen tak projde, bude to špatný příklad pro městskou chátru!”

“Jsem si jist, že nevěděl, že provádí něco nezákonného. Zaplatím za něj vzniklou škodu,” odvětil klidně rektor.

“Pojďme jej odvést rychle pěšky, než vznikne nějaký větší rozruch. Nechci riskovat použití teleportace, dokud o něm nebudu mít další informace,” vydal pokyny ostatním, “divné věci se dějí v této době. Budu muset informovat koncil.”

Když cizinci vysvětlili, aby je následoval, vydali se směrem k budovám univerzity. Když dorazili, uvedli jej do jednoho z pokojů.

“Pohlídejte jej. Spojím se zatím s koncilem, a požádám je aby k nám někoho poslali” pokynul jim rektor. Janis si sedla naproti cizinci a zkoumavě si jej prohlížela. Zdál se ji dobře urostlý a i celkem pohledný. Mohl být stejně tak bojovníkem, jako čarodějem, nebo zaklínačem. “Bohužel sem teď nemohou nikoho poslat. Rozhodl jsem se, že jej u nás ubytujeme, dokud se celá věc neprošetří,” přišla ji myšlenková zpráva od rektora.

12. Vstup do města

Už když blížil k městským hradbám vyvolával v kolemjdoucích údiv. Když procházel branou, všichni se otáčeli a strážný u brány se notnou chvíli rozmýšlel, jestli ho má vůbec nechat projít. Údiv vzbuzovalo především jeho černé kevlarové oblečení a věci, které sebou nesl. Snažil se nevěnovat jim pozornost a prohlížel si špinavé uličky města, kterými procházel, a porovnával je se znalostmi z lidské historie. Zdi byly z tmavého kamene a na mnoha místech zvětralé, obyvatelstvo překvapivě pestré, odlišující se počínaje výškou, přes různé nádechy pleti až podivnou stavbou těla konče.

“Alespoň že tohle město už dlouho nepoznalo žádnou válku”, říkal si.

Mnoho stráží na něj nedůvěřivě hledělo a někteří běžely před ním, nejspíše informovat o návštěvníkovi pověřené osoby, které by mohly rozhodnout, co se s ním má udělat. Usmál se. Nečekal, že vzbudí až takový rozruch. Asi měl raději nejprve získat nějaké místní oblečení, než se vydal do města, na to už však bylo poněkud pozdě. Snažil se působit co nejméně nebezpečně a zdálo se, že z lidí strach rychle opadává a upadají do běžné apatie. Dokonce se mu zdálo, že se ho někteří obyvatelé města hodlají pokusit okrást, ale díky množství strážných, kteří jej doprovázeli, si na to zatím netroufli. Nakonec se rozhodl pokračovat v cestě až na tržiště, kde chtěl vyměnit chycené koroptve a zajíce za nějaké lepší jídlo. Když vcházel na menší náměstí, které sloužilo jako tržiště, zastavila se před ním skupina strážných, provázejících několik můžu v šedém oblečení.

“Asi úředníci,” napadlo ho, když na něj mluvili zcela neznámým jazykem, jako kdyby byli pány situace. Když na jejich výzvy neodpovídal poněkud zrozpačitěli a někteří strážní začali netrpělivě přešlapovat. Rozhodl se, že bude lepší, když něco řekne, aby poznali, že jim nerozumí: “Ahoj. Je mi líto, ale vůbec nerozumím tomu, co říkáte.”

Jeho slova je očividně překvapila. Začali se spolu radit a pak jeden z nich v hábitu, podobný těm, co nosili mniši na Zemi, zavřel oči. Nějakou dobu se nic nedělo. Ostatní mlčky čekali, až se najednou jemně rozvířil vzduch a vedle nich se objevily tři další postavy. Překvapením otevřel ústa a instinktivně sáhl po detektoru, aby zjistil co se stalo, ale když na něj strážci začali mířit kopími a meči rychle si to rozmyslel a pomalu dal ruku zpět podél těla. Úředníci s nově příchozími chvíli rozmlouvali a pak jeden z nich v tmavě hnědém plášti sebevědomě vykročil k němu. Když na něj začal mluvit různými podivnými a vzájemně naprosto rozdílnými zvuky došlo mu, i když byl ještě poněkud vyveden z míry jejich náhlým objevením, že je to asi místní znalec jazyků a překladatel.

“Bohužel stále vám nerozumím,” řekl poněkud roztřeseným hlasem.

“Znalec jazyků,” se překvapeně zarazil, chvíli přemýšlel a pak se šel očividně poradit s ostatními. Když se vracel, vztahoval ruku k jeho hlavě. Richard nejprve odstoupil, ale když se na něj překladatel usmíval a posunky mu naznačoval, že se nemá čeho bát, nechal jej, aby se dotknul jeho hlavy. Pocítil brnění a na chvíli se mu zatmělo před očima, ale pak už necítil nic zvláštního. Okamžitě byli vysláni nanoboti, aby zjistili co bylo příčinou a zda nedošlo k nějakému poškození tkání. Po důkladné kontrole mu bylo přes implantát oznámeno, že neprobíhá žádné biologické ani fyzické narušení jeho těla, alespoň žádným známým způsobem. Uvažoval, jaký tedy může mít takový dotek smysl, jestli to třeba není pozdrav, nebo jej třeba chtějí označit, ale hlavně jak mohl takto působit na jeho tělo. Překladatel dal za chvíli ruku pryč a zmateně kroutil hlavou. Otočil se a chvíli mluvil opět k ostatním a pak mu začal naznačovat, aby jej následoval. Richard předpokládal že se jedná o respektovanou osobu a že odmítnutí může mít neblahé následky. Váhavě se tedy vydal za skupinkou vedenou překladatelem, ve které byla ještě jedna žena a jeden muž.

Následováni dvěma strážci procházeli městem, až došli k řadě dobře udržovaných budov. Vstoupili dovnitř jedné z nich a po krátké rozmluvě ho vedli za ruku pryč. Ukázali mu, aby se posadil a poslali strážce pryč. To jej dosti překvapilo, neboť o něm stále ještě nic nevěděli. Jejich důvěra jej nejprve příjemně překvapila, než jej napadlo, že asi znají i jiný způsob, jak jej zastavit. Rozhlížel se po místnosti a rozvažoval nejrůznější scénáře svého dalšího počínání. Netrvalo to však dlouho a odvedli jej do jiné budovy do vyšších pater do jiného pokoje.

13. Nový spolubydlící

“Já vím, není to to na co jsi zvyklá. Taky doufám, že ti nebude vadit, že jsem vás ubytoval v jednom pokoji. Je to pokoj pro hosty. Jako profesor bohužel mohu využívat pouze omezené kapacity. Kdyby si snad na tebe ten cizák troufnul, tak si s ním určitě poradíš,” povídal Urmin s úšklebkem, “třeba ho můžeš učit náš jazyk, stejně teď nemáš co na práci.”

Zatímco se Richard rozhlížel po čistém a účelně vybaveném pokoji, vybalovala Janis své věci.

“Hlavně ho neuč magii, ať tě nakonec netrumfne!”

Naštvaně se na něj podívala. Znala tyhle Urminovy vtipy a bohužel nebyly tak vtipné, jak si Urmin zřejmě myslel.

“Samozřejmě nechci, abys měl kvůli mě nějaké problémy. Co nejdřív se poohlédnu po nějaké práci a bytu ve městě.”

“Ty a pracovat? To jsou mi novinky! Hmm... Zeptám se, jestli není volné místo nějakého pomocníka. S tvými schopnostmi bys mohla být pro univerzitu užitečná,” a zavřel dveře.

“Tak zatím,” poslal ji ještě přes dveře myšlenkově. Richard vzal do ruky knihu, která ležela na stole, zběžně si prohlédl vazbu a zkoumal písmo, kterým byla psaná. Bylo psané kovovým perem a rovnoměrné tahy svědčily o umu písaře. Rychle si vyhledal v databázi, co ví historických technikách psaní knih.

“Tak co s tebou?” řekla unaveně Janis a prohlížela si spolubydlícího. Richard se otočil, usmál se na ni a s minimálním zkomolením zopakoval: “Tak co s tebou?”

“Zdá se, že se snaží naučit naši řeč,” pomyslela si. Ukázala na sebe a řekla: “Janis”

Přesně na tohle čekal. Konečně nějaký pořádný pokus o komunikaci. Usmál se a ukázal na sebe: “Richard,” pak ukázal na ni a řekl: “Janis” Když viděl, jak kývá hlavou na znamení souhlasu, jak již dříve zjistil, a snaží se vyslovit jeho jméno, ukázal na knihu a čekal.

“Kniha,” řekla Janis “stůl, židle, dveře, postel, okno....” pokračovala, jak postupně ukazoval na jednotlivé předměty v místnosti.

“Výborně! A teď základy matematiky,” řekl si Richard a vytáhl s kapsy příruční tablet. Dálkově nakreslil několik obrázků koleček a symbolů představujících sčítání a odčítání a nechal je zobrazit na displeji. Když ji tablet podával s úlekem uskočila. Bylo to poprvé, co viděla nějaký magický předmět, jehož magii nebyla schopna cítit a tento předmět byl zcela jistě magický, neboť vydával neznámým způsobem slabé světlo. Dostala strach. Napadlo ji, že je snad možné, že tento cizinec je schopen tak silné magie, že ji znemožňuje ji u něj poznat.

“Je možné, že svou slabou magickou schopnost pouze předstírá, aby všechny zmátl a získal si jejich přízeň?” zvažovala. Začala pomalu couvat ke dveřím. Ačkoli se ji snažil úsměvy a pohyby rukou naznačit, že je to jeho chyba a že je už všechno v pořádku, rozběhla se za Urminem.

“To jsem to zase jednou pěkně zpackal,” pomyslel si Richard. Ve své horlivé snaze naučit se základy jazyka svých nových přátel, si neuvědomil neobvyklost svého kapesního počítače. Uvažoval, co se teď stane. Mohli by se jej klidně pokusit zajmout a prošacovat a zavřít do vězení, nebo i zabít. Rozhodoval se, zda má uprchnout, nebo zůstat. Pokud by uprchl, neměl by příliš velké šance na únik. Nacházel se v cizím městě, bez znalosti místních poměrů a jazyka místních obyvatel. Rozhodl se tedy zůstat. Věřil v dobrou vůli “překladatele” a jeho pomocníků, obzvlášť ta mladá žena, která s ním bydlela v něm vzbuzovala důvěru.

Když vyhlédl z dveří uviděl ji stát za rohem chodby. Myslel, že poběží pro ostatní, ale místo toho tam jenom stála a nechápavě se na něj dívala. Chvíli tak jen tak stáli a dívali se na sebe.

“Co si asi myslí?” uvažovala Janis a myšlenkově informovala Urmina o jeho chování.

“Už jsem tady,” objevil se jí Urmin za zády. Vstoupili do pokoje a uviděli Richarda sedět na židli, kam se posadil když uviděl Urmina přicházet. Ukázal na Janis a řekl: “Janis,” pak ukázal na Urmina a snažil se mu naznačit, aby mu řekl své jméno. Ten hned pochopil jeho záměr a vyslovil vzorově své jméno. Richard jej přesně zopakoval a snažil se mu podat tablet. Urmin chvíli s přivřenýma očima zkoumal předmět magickou silou, ale neobjevil na něm sebemenší magickou schopnost. Opatrně jej tedy vzal do ruky a prohlížel si jej. Překvapila jej především lehkost předmětu. Byl světle modré barvy tvaru plochého kvádru se zaoblenými hranami. Na jedné straně měl slabě zářící část a řadu plochých výběžků umístěných do několika řad. Hmota z které byl vyroben byla matná a neuvěřitelně hladká.

“Hmm.. Bude lepší, když se o tom předmětu poradím s rektorem. Myslíš, že mu bude vadit, když si jej na chvíli půjčím?”

“Těžko říct. Zkus to,” pokrčila Janis rameny. Když se snažili Richardovi posunky vysvětlit, že si předmět na chvíli půjčí nebyl nijak překvapen. Vlastně s tím počítal. Ačkoli pro něj byl tablet velmi cenný, neboť obsahoval velké množství dat, které neměl z důvodu nedostatečné kapacity uloženy v implantátu a o zálohu jejich podstatné části se pokoušel už od Urminova příchodu, souhlasil s tím, že bude lepší jim tablet vydat. Doufal, že mu jej vrátí. Především však byl rád, že se nepokusili vzít mu i další vybavení, které měl v batohu, především jeho pulzní zbraň.

“Budeš ho muset zatím pohlídat. Vypadá to že se snaží komunikovat. Zajdi s ním třeba do nějaké přednáškové místnosti a pokus se jej naučit alespoň základy jazyka. Kdyby se o něco pokoušel, použij kouzla... Však ty si poradíš.”

“Dobrá, nespustím z něj oči,” odpověděla váhavě Janis. Urmin zatím teleportoval přímo před rektorovu kancelář. Zatímco čekal, než jej písař pustí přemýšlel o tom, zda je vůbec vhodné takovou věcí rektora opět zdržovat, ale nakonec se rozhodl, že nic neponechá náhodě. Když byl vpuštěn, šel rovnou k věci. “Nevím, co si mám o tom předmětu myslet. Nikdy jsem nic takového neviděl. Musel to vyrobit velmi zručný řemeslník. Přesto se domnívám, že není nebezpečný,” prohlížel si rektor se zájmem předmět, “náš host dosud neprojevil sebemenší známky agrese. Rozhodně nemůže být řeč o jakékoli spojitosti s lovci hledající Janis. Setkali jste se s ním přece náhodou. Kde je vůbec teď?” “Poslal jsem Janis, aby se jej pokusila naučit náš jazyk,” odpověděl Urmin. “Správně. Je vhodné, aby ho měl stále někdo na očích. Mohlo by se například jednat o nepřátelského zvěda. V současné napjaté situaci bych se ani nedivil. Máme snad odevšad hlášeno značné přeskupování vojenských sil. Na severu se spojují hordy skřetů, na jihu vojska, trpaslíci vytváří domobranu, mágové jakbysmet. Nejhorší ale je, že poblíž hranice nejvýchodnějšího království byly hlášeny skupiny černých mágů.”

“Ano slyšel jsem o tom”, pokýval hlavou Urmin.

“Musíme se rychle připravit. Je potřeba připravit zásoby a magické svitky. I ty bys měl koncentrovat svou sílu, neboť se schyluje k bitvě. Dokonce mág Certuin nás upozorňuje, abychom situaci nepodcenili a já se budu jeho radou řídit, i když není členem rady, ale žije sám na tom svém ostrově. Mysli si o tom co chceš,” pokračoval rektor a mírně zvýšil hlas.

“S tím souhlasím,” nedalo to Urminovi, “vždyť víš, že jej tak trochu považuji za svého přítele.”

“Jistě, zapomněl jsem. Mám teď mnoho starostí. Možná již příští týden dorazí vojska k Bílé věži a my budeme povoláni do zbraně. Nemusí to být nic vážného, ale pokud bude na straně vojska tolik nepřátelských mágů, mohlo by to být i nebezpečné. Určitě mají taky něco v záloze,” zamyšleně se zadíval do dálky, “Ale abych se vrátil k tvému drobnému problému, myslím, že není třeba se tím zatím zaobírat...”

14. Studium knihovny

“Ano, správně. To je násobení,” odpověděla Janis. Po seznámení se s abecedou, psaním písmen a množstvím základních slov, vzal Richard celou výuku jednoznačně do svých rukou. Rychle psal na tabuli další matematické výpočty. Jak předpokládal, počítali v desítkové soustavě, jistě pro stejný počet prstů na rukou. Ačkoli byla Janis ze začátku nadšená z pokroků, které dělal, po několika hodinách se již začínala projevovat únava ze včerejší ranní cesty do města.

“Budeme teď muset skončit,” snažila se vysvětlit Richardovi, který stále nejevil sebemenší známky únavy. Richard přikývl: “Já chtít více kniha.”

“Dobrá, dobrá. Pojď za mnou,” po několika hodinách již cizinci důvěřovala a rozhodla se jej odvést do knihovny a svěřit jej do péče písařům. Knihovna byla velká dobře větraná místnost plná svazků všech oborů a zaměření. Na dřevěných policích sahajících až k stropu bylo uloženo nepřeberné množství svitků a vázaných knih všech oborů a zaměření. Knihovnu mělo na starost 20 písařů, správce a děkan fakulty písma. I přes pokročilou hodinu opisovalo v knihovně při svících několik studentů písmařství cenné svitky. Když vešli, většina studentů si je překvapeně prohlížela.

“Jak vám mohu pomoci?” zeptal se správce, který seděl u pultu s otevřenou knihou.

“Zde můj společník je hostem rektora a snaží se naučit náš jazyk. Rád by si přečetl nějaké knihy. Mohl byste mu ukázat nějaké... obrázkové?” Správce zrudl: “tohle je univerzitní knihovna a ne žádná školka! Naše svitky jsou velice cenné a každé používání je poškozuje!”

“Chápu vás. Pokusím se mu vysvětlit, aby s nimi zacházel co nejopatrněji”

“Dobrá, dobrá. Snad bych mohl nějaké starší… Ale žádné kresby! Takové svitky mají obrovskou uměleckou hodnotu!”

Zašel do zadních řad a vrátil se s pěti svitky, na kterých se již značně podepsal zub času a musely již být dávno nanovo přepsány.

“Ráda bych vám jej na chvíli svěřila,” odcházela Janis, zatímco si Richard prohlížel vazbu svitků.

“Dobrá, ale ať to není na moc dlouho!” odpověděl správce, který se stále ještě úplně neuklidnil. Richard zatím určil stáří a pevnost materiálu, vzal svázaný svitek a rychle jej prolistoval. To samé udělal s ostatními.

Zatímco zpracovával data, která byla předána z mozku do jeho implantátu rozhlížel se po knihovně: “Mohl bych dát knihu?” ukazoval na velkou vázanou knihu, kterou podle vazby určil na slovník. Když mu ji správce podával, obezřetně si jej prohlížel. Slovníků měli sice kvůli výuce více, ale přepisovat celý slovník jenom kvůli tomu, že jej nějaký cizák poškodí mu připadalo jak obrovské plýtvání času. Richard vzal slovník a co nejrychleji a co nejopatrněji jim začal listovat. Byl si vědom náročné práce, kterou písaři vykonávali a snažil se knihy nepoškozovat. Většina knih měla sice kvalitní pevné vazby, ale jednotlivé listy vytvořené z neznámého druhu kůže, byly tenké a snadno se špinili. Zatímco žádal o další knihu dokončily procesory analýzu slovníku. Znal již opravdu obrovský počet slov, i když jim nedokázal zcela přesně přiřazovat významy. Po dalších pěti slovnících požádal již překvapeného správce spisovně, zda by nemohl číst knihy přímo z regálu. Když ten nakonec souhlasil, zaměřil svou pozornost nejprve na významové slovníky.

Již po několika kusech byl schopen základní komunikace. Rychle bral z polic další a další kusy a listoval jimi. Překvapeného správce přemlouval, aby jej nechal si přečíst celou knihovnu. Správce zprvu nevycházel z údivu, ale když viděl, jak cizinec zručně a s citem velmi rychle listuje jemnými pergameny, souhlasil. Nechápal sice smysl, jaký může tak rychlé proletění knihy mít, ale docházelo k minimálnímu poškození svitků a to bylo hlavní. Překvapení přítomných dále rostlo, když se jich cizinec začal ptát na výslovnost různých slabik, polohu měst a další věci. Když však začal popisovat, jakých významových chyb se dopouštějí, vysvětlovat jim špatné zakřivení map a když jim radil, jak vylepšit používané písmo a techniky výroby knih nevycházeli z úžasu.

“Všiml jsem si, že se v mnoha knihách zmiňujete o magii, ale žádnou knihu z touto tématikou jsem nenašel. Pouze několik základů,” poznamenal Richard.

“To je pravda. Všechny knihy o kouzlech a magii jsou v samostatné knihovně, kterou zpravují mágové. Zeptejte se rektora, jestli vám tam dovolí vstoupit,” odvětil správce.

“Určitě se zeptám. Víte, u nás žádná taková magie není, takže mě to velmi zajímá.”

“Cože? U vás neznají magii?” zasmál se správce, “Odkud že to jste?” “Ehm.. No víte, zdaleka….” snažil se Richard dostat z nepříjemné situace. Naštěstí zrovna přicházela Janis.

“Máte nádhernou knihovnu,” překvapil ji hned svou čistou výslovností. Bylo mu jasné, že tím potěšil i správce, který ho nyní považoval za úžasně schopného učence z cizí země. S množstvím získaných informací si Richard již nepřipadal v této zemi tak cizí.

15. Předzvěst útoku

Představený vložil flakon s růžovou kapalinou do bedýnky a pohnul pákou. Chvíli se nic nedělo, ale pak jemný šumot signalizoval spuštění magického štítu. Zvedl se vítr a obraz okolní krajiny se zachvěl, když jím pole pronikalo.

“A hlavně mi nezapomeňte před každým doplněním poslat zprávu!”

Strážný si varovný prst Ctihodného rozhodl vzít k srdci.

“Také mi nahlaste, až bude nepřítel v dohledu. Hranice není daleko, tudíš by se měl objevit již brzy”, dodal ještě Představený a vydal se i s rádci na cestu dolů z věže.

“Pane! Vojska krále Tahose se shromažďují před naší hranicí!” hlásil mág, který běžel po schodech vzhůru.

“Je jich čtyřikrát více, než jsme předpokládali,” popadal posel sotva dechu, “přidali se k nim totiž skřetí hordy ze severu a vypadá to, že jsou také pod velením krále.”

Téměř v patách za ním se přihnal druhý: “Ctihodný! Máme tu větší problém! Nedaří se nám vyvolat kouzlo teleportace!”

Přestavený smutně pokýval hlavou: “To je vážné! Tak se jim to přece jen podařilo. Informujte hned všechny mágy.”

Již od brzkých ranních hodin znemožňovali nepřátelští mágové mocným protikouzlem jakoukoli myšlenkovou komunikaci. Mágové pobíhali po věži i okolí, shromažďovali narychlo zásoby a munici, připravovali magické střely, jedovaté lektvary a štiplavé oleje.

“Každého, koho můžete postrádat pošlete jako posla do okolních provincií, aby nám poslali všechny muže co mohou postrádat. Za ty roky nám snad ještě něco dluží a pokud věž padne, bude domobrana jejich sídel stejně zbytečná.”

“Ano ctihodný”, odpověděl posel a jal se spěchat po schodech vyhýbaje se jiným mágům, jdoucím zase nahoru.

“Svolejte znovu radu. Musíme obnovit kouzlo teleportace, jinak to s námi vypadá dost špatně,” poslal představený jednoho ze svých poradců.

“Bojím se, že na to je již pozdě,” odvětil Silo, “většina z nich je určitě mimo hrad. Poslal jsi je shánět pomoc.”

Představený prohodil potichu nadávku, což rozhodně neměl ve zvyku, neboť se to nehodilo k vážnosti jeho úřadu.

Zaskočení obyvatelé hradu rychle přiváželi zásoby vody a potravin. Zpráva, že se blíží dobyvatelská armáda působila na všechny tísnivě, ale to, že posily ani hlavní mágové možná nedorazí, působila panicky. Zbývající vrchní mágové se postavili na plošinu, kde měli při bitvě sesílat kouzla, aby podpořili ostatní obyvatele pevnosti, ale nepůsobili tak sebejistě, jak měli ve zvyku. Většina mladších mágů na svých místech nervózně přešlapovala a raději šli pomoci s přípravou hradeb. Ty se za několik posledních dnů změnili takřka k nepoznání. Přibily dvě další mohutné vnější zdi a ostatní zdi byly vyspraveny. Kolem budov byly porůznu rozestavěny sudy s vodou určenou na hašení a za hlavní branou tábořila jízda a pěchota složená z vojáků, kteří uprchli z obsazovaných království a spřátelené armády z království, které by pádem hradu mágu byla bezprostředně ohrožena. Ranění byli ošetřováni druidy a prostí lidé a sedláci připravováni k domobraně.

Jindy klidná pracovna rektora dnes byla obzvlášť rušná.

“Ne nemohu s vámi poslat Urmina. Všichni mágové jsou svoláváni na obranu bílé věže a je jejich povinností se co nejdříve dostavit. Teď když se není možné teleportovat, musíme se vydat na cestu co nejrychleji,” odbyl rektor Janis, “můj pobočník vám předá doporučující listinu, která vám pomůže, až dorazíte do opatství na severu, ale víc pro vás nyní nemohu udělat.”

Pokrčil rameny: “A teď mě omluvte.”

Shon na nádvoří a po chodbách pobíhající mágové byli hlavním projevem toho dne. Rektor pospíchal na nádvoří po schodech, které již mnoho let nepoužil. O to bolestněji si uvědomil, jakou výhodou pro něj byla teleportace.

“Zpohodlněl jsem”, řekl si v duchu, “a ne jen já,” dodal.

“Ale co s tím cizincem,” volala za ním v běhu Janis, “přece mi ho nechat na starost?”

“Vždyť o něm vlastně vůbec nic nevíme,” ohradila se.

“Ale Janis! Vždyť máte zatím společnou cestu! Myslím, že se ti bude jako společník více než hodit. Jak už stačil ukázat, s mečem to umí a také jeho schopnost učení je ohromující. Myslím, že brzy budeš spíš ty starostí pro něj.”

Uraženě se na něj podívala. Když už nic nedodal, uvědomila si, že to myslel vážně a to jí ještě víc naštvalo.

Mezitím mu přivedli koně a rektor nasedl. Působil dost neobratným dojmem a musel použít i magii, aby jej zvíře neshodilo. Snažil se rychle si vzpomenout na návyky, které již řadu let nepoužíval. Když se připojoval ke skupině asi dvaceti dalších mágů, rozjeli se směrem k hlavní bráně univerzity. U brány je čekali další jezdci. Byl na ně žalostný pohled. Koně se vzájemně plašili, ale většina lidí se jakžtakž udržela v sedle.

“Prosím všechny, aby jeli co nejrychleji, dle svých možností. Doufám, že nedorazíme pozdě!” promluvil rektor, “Vzhůru na cestu!” Celá skupina jezdců se pak dala do pohybu.

Janis došla k Richardovi, který čekal u koní.

“Tak jsem tě dostala na starost,” řekla mu. Richard z výrazu její tváře pochopil, že z toho má pramalou radost. Snažila se být vždy samostatná a to, že ostatní podceňovali její magické schopnosti, ji vytáčelo. To, že svou moc nepoužívala často a naplno a šetřila svou energii, považovali mnozí její přátelé za jistý projev slabosti, nebo nechuti. Jak Richard již dříve pochopil, bylo tomu jinak. Jakožto dědička trůnu neměla dovoleno svou magii příliš používat. Její rodiče plánovali s pomocí sňatkové politiky spojení se sousedním královstvím a princezna-mág nebyl zrovna vhodný kandidát pro politický sňatek. K realizaci toho plánu ale už asi nikdy nedojde. “Pozítří vyrážíme,” dodala ještě.

16. Jonty

Následující den se Richard vydal do města zakoupit zboží potřebné na cestu. I když věděl, že by si vystačil se svou příruční zbraní, přece jenom se rozhodl si alespoň na obranu pořídit meč. Věděl, že jeho bojové schopnosti by mohli být ku prospěchu, zvláště potom, co si na univerzitě několikrát zatrénoval s mistrem šermířem a porazil ho. Kromě toho hodlal svůj paprskomet použít jen v krajním případě. Teď, když nebude mít možnost doplnit jeho energii, by s ním měl zacházet co nejúsporněji. Procházel ulicemi a naslouchal všudypřítomnému ruchu, analyzoval jeho jednotlivé složky a hlasy. Procházel mezi zdánlivě náhodně rozmístěnými stánky pouličních prodavačů a prohlížel zboží, které zde bylo nabízeno. Mezi mnoha zbytečnými cetkami se přece jen občas zaleskl nějaký skvost, o jehož ceně a schopnostech neměl často tušení ani sám obchodník. Konečně dorazil k místnímu vyhlášenému zbrojíři, který sídlil poblíž vládní čtvrti. Prohlížel si zbraně a zalíbil se mu jeden z mečů, sice obyčejný, ale jevil se mu být z dostatečně kvalitního materiálu a přesto dostatečně lehký a vyvážený.

“Pán je jistě znalec!”, reagoval okamžitě podbízivě obchodník na Richardův tázavý pohled, “není z nejlacinějších, vyrobený trpaslíky z Laferu. Stojí třicet toulonů.”, přisadil obchodník podle Richardových nových šatů a sebevědomého vystupování na ceně. Domníval se asi, že se jedná o nějakého bohatého cizího měšťana. Richard chvíli uvažoval o kolik by mohl cenu usmlouvat, ale i tak by byla podle jeho odhadu celková usmlouvaná částka příliš vysoká. Právě když vracel meč na místo, aby si prohlédl jiné levnější kousky, objevilo se před stánkem několik ozbrojených mužů v špinavých zalátovaných šatech.

“Přišli jsme si pro pár mečů, Levine. Nedělej problémy!” ohrožoval jeden z nich mečem obchodníka. Richard sáhl po meči který předtím odložil, “Myslím, že byste si to měli rozmyslet...”, řekl pevným hlasem. Překvapeně se otočili, ale pak se začali smát. Mylně se totiž domnívali, že proti nim stojí nějaký bohatý měšťan, který nemá s mečem žádné zkušenosti.

“Pane, prosím nepleťte se do toho, nebo přijdete k úrazu!”, zhrozil se obchodník.

“Poslechni Levina, než si způsobíš nějaký úraz, cizinče,” přidal se se smíchem jejich vůdce. Pokusili se přistoupit, ale Richard je nehodlal do krámku pustit. Všichni tasili. Dva z nich meče a dva dýky. Mysleli si, že jsou v přesile a snadno jej buď odeženou, nebo oloupí. Pak již šlo všechno rychle. Richard snadno vykryl úder lapků mečem a sekl jednomu do ruky. Zatímco zraněný nešťastník utíkal pryč, Richard zabil oba lapky s dýkami. Jejich vůdce zuřivě zařval a pokusil se jej seknout mečem do levého boku, nebyl však rovným soupeřem proti výborně vycvičenému a technicky zdatnému Richardovi. Jeho tělo bylo zoceleno mnoha tréninky pro přežití v extrémních podmínkách. Sice stále ještě ne zcela zotaveno z dlouhého kryogenického podchlazování, bylo již nyní velmi mrštné a rychlé. Navíc disponoval zásobou technik, uložených v implantátu, které byli za tisíciletou historii vypracovány takřka k dokonalosti. Když Richard vytahoval meč z levého boku nepřítele, aby jej vrátil zbrojíři, ten se nejprve s otevřenými ústy nezmohl ani na slovo. Brzy však zvítězil jeho obchodnický instinkt a jal se Richarda zahrnout díky a nabídl mu, ať si meč ponechá. Bylo to promyšlené gesto, neboť pokud by nic nedaroval, zkazil by si pověst a příště by si mohl někdo rozmyslet, než mu v podobné situaci pomůže. Také by mu to měli ostatní obchodníci za zlé. Navíc ten meč koupil levně od jednoho zloděje, takže to nebyla zase až tak velká ztráta.

Richarda předstíraná obchodníkova upřímnost a náklonnost nijak neoklamala. S díky přijal meč a hodlal se vydat na další cestu, neboť se ulička začala plnit zvědavci a zlodějíčky, kteří si nenechali ujít příležitost okrást bezbrannou mrtvolu o její peníze, zbroj, šaty i boty. Richard spěchal od místa činu, aby se vyhnul i případným blížícím se strážím a nutnosti vysvětlovat situaci. Doufal, že obchodník jim vše vysvětlí a že mu to uvěří. Rozhodně neměl v úmyslu jakkoli zdržovat výpravu, či se jí kvůli svému “dobrému skutku” nezúčastnit. Mohl se sice na sever vydat sám, ale zvykl si už na Janis a její společníky a bylo by mu líto opustit přátele, které teprve nedávno získal. Zabočil do vedlejší uličky a zpomalil běh. Náhle dostal divný pocit. Prudce se otočil a chytil malého zloděje, který mu právě ukradl měšec.

“Hned mi jej vrať!” rozkázal. Hobit sebou začal mrskat a nakonec se mu, k Richardově smůle, za cenu roztrženého oblečení skutečně podařilo vyprostit.

V duchu zaklel a sáhl po zbrani, ale rozmyslel si to. Vyběhl za hobitem a pronásledoval jej v úzkých uličkách. Hobit byl nečekaně rychlý a vždycky se mu vysmekl. Už jej skoro měl, ale pak se hobit protáhl úzkou škvírou ve zdi. Richard se přikrčil a vymrštil, aby překonal zeď přes její vrchní okraj. Na druhé straně jej však čekalo nemilé překvapení ve formě dvou svalnatých kuší a mečem ozbrojených lapků. Hobit se schovával za nimi a vítězně si pohazoval s ukradeným váčkem mincí. Nejspíš byli staří známý a vypomáhali hobitovi v podobných situacích.

„Máš nějaký problém, cizinče?“ zeptal se silnější z hobitových kumpánů.

„Problémy máme všichni!“ odvětil klidně Richard a tasil. Lapkové se zasmáli: „Hodláš uhnout vystřelené šipce? Asi nejsi tak odvážný, jak jsem si myslel, jako spíš hlupák. Možná bys...“ nestihl větu dokončit. Richard se na ně vyřítil, vyrazil šipku kterou na něj vystřelili, rozsekl kuši, sekl lapku s mečem do ruky a opět se stáhl.

Lapkové nejprve ztuhli, ale v dalším okamžiku se dali na útěk. Richard s tím počítal a pohotově chytil hobita, aby mu opět neupláchl.

„Pusť mě,“ škemral hobit a snažil se působit nevinným dojmem malého chlapce, na němž je páchána velká křivda.

„Všechno ti vrátím. Jsem jen chudý a nedobrovolný obyvatel tohoto města, jen mě nech jít“, prosil plačtivě a bylo vidět, že jeho strach není jen předstíraný. Richarda tato vznešená slova pobavila. Vzal si zpět svůj váček s penězi a napráskal hobitovi, co se do něj vešlo. Pak jej pustil a s úsměvem sledoval, jak s vřískotem mizí za nejbližší roh. Tušil, že se nezmění a nejspíš už za dalším rohem bude okrádat jiné pocestné a cizince o jejich těžce nabitý majetek. Pak s přihlédnutím k mapě zhodnotil svou polohu a neomylně zamířil k obchodníkům s potravinami, aby nakoupil zbývající zásoby.

17. Hostinec

Již časně ráno vstal Richard podle přesně nastaveného budíku přes implantát. Protáhl se a pak se vydal budit ostatní, kteří to nesli se značnou nelibostí. Ze sna vytržený vytrénovaný mág Zandil po něm dokonce skoro vrhnul obranné omračující kouzlo. Naštěstí si v čas uvědomil, že se nejedná o nepřítele, takže nikdo nepřišel k újmě. I tak mu to na ranní náladě zrovna nepřidalo. Zatímco se ostatní probírali trochou svařeného vína, které zůstalo ze včerejška, připravoval už Richard koně na cestu.

„Ranní ptáče, co?“ prohodila Janis, když se k nim přidal na snídani a zívla.

"Tak nějak", odvětil Richard, "když jste říkali, že vyrazíme s rozbřeskem, myslel jsem, že to míníte vážně", pokrčil rameny.

"Vyrazit už bychom ale měli," prohodil Zandil a dopil zbytek vína.

Když předchozího dne dorazili k hostinci, byli již dosti unavení, a proto se rozhodli, že průsmyk překročí až ráno. Padala již mlha a hospoda pro pocestné v malé vísce, lákala svým světlem k odpočinku. Janis ráda přenechala péči o koně Jontimu s Richardem a společně se Zandilem vstoupila do výčepny. Kromě několika pocestných, dobrodruhů a vojáků, zde byla i skupina hraničářů a dva potulní elfové v tmavých hábitech. Sedli si k jednomu z volných stolů a Janis poslala Zandila, aby se pokusil objednat u hostinského nějaké teplé jídlo. Když Zandil čekal, než se hostinský vrátí od hostů s práznými korbely od piva, uvědomil si, že je mu na něm něco povědomého.

“Jorveli, jsi to ty? Starý brachu!”, zeptal se radostně hostinského.

“To že znáš moje jméno nic neznamená. Zná ho každý, kdo si ho přečte v názvu mé hospody”, odvětil nevrle Jorvel, ale přesto si hosta pozorně prohlédl.

“Zandil! To by mě ani ve snu... Chlape, kam jsi zmizel! To už je let!”, rozesmál se.

“Už jsem si málem myslel, že jsi na mě zapomněl!”, řekl Zandil s předstíranou křivdou ve tváři.

“Naposledy si tě pamatuji jako mladého usmrkance, ale vypadáš pořád stejně! A co pořád děláš a kde se tu bereš?”, zavalil hostinský mága otázkami.

“Ty taky nejsi zrovna za humny,” odvětil Zandil, “domů je to odsud pěkná štreka”.

“No, můj domov je teď tady, už hezkých pár let...” Mezitím si Richard s Jontym přisedli k Janis a sledovali rozhovor.

“A kam si vlastně tehdy tak nakvap zmizel?”

“Dal jsem se na kouzelničení, vždyť víš,” mávl rukou Zandil, “to ti změní život ze dne na den. Divil by ses”, kysele se pousmál.

“Uchytil jsem se až v Tehrútu u královské rodiny.”

Zarazil se a chvíli na to již litoval, že tak lehkomyslně prozradil svoje současné zaměstnání.

“Donesl bys nám už to jídlo? Máme po cestě hlad,” snažil se hned odvést pozornost. Jorvel pokýval hlavou a bylo vidět, že mu není potřeba nic vysvětlovat. Richard si všiml, že několik dobrodruhů zbystřilo pozornost, ale hned již zase předstírali, že je jim celý svět ukradený.

„Jistě, hned to bude. Máte štěstí, měl bych pro vás jednu výtečnou specialitu,“ odcházel hostinský s mlasknutím. Ačkoliv měl statnou postavu, nebyl i přes své povolání nikterak tlustý.

Chvíli na to se začali co nejnápadněji po skupinkách vytrácet jisté skupinky hostů. to už ale přicházel hostinský s pokrmem a Richard tomu nevěnoval dále pozornost a hladově se pustil do jídla. Přecejenom se s tím nedalo v tu chvíli nic dělat a Richard doufal, že jsou to jenom drobní zlodějíčci, s kterými by si i samotná Janis hravě poradila.

"Měl bys pro nás nějaké volné pokoje?", usoudil Zandil, že za dané situace by bylo bezpečnější přespat v hostinci.

"Pokojů je tu dost. Dobrodruzi jsou zvyklí spát pod širákem a nechce se jim platit peníz za pokoj. Navíc mi tu dělá konkurenci noclehárna a měšťáků tu projde tak desítka za rok", řekl Jorvel zamyšleně. "Vlastně jsou teď dva pokoje obsazeny, ale stále zbývají 4 volné", poškrábal se za uchem a pak lišácky mrkl: "a nemusíte se bát, máme celonoční hlídky. Přecejenom poslední dobou je tu kolem spousta chamradě."

"V tom případě..." zaplatil Zandil požadovanou částku a odnesly věci do jednoho pokoje se třemi postelemi. Vybavení tu bylo celkem prosté, ale bylo tu čisto. Vypadalo to, že to tu spravuje ženská ruka paní domácí, místní kuchařky a Jorvelovy manželky hádal Richard.

"Slyšíte to?" zašeptala Janis.

Richard se s mečem vydal ke dveřím na chodbu a snažil se dělat co nejmenší hluk. Postavil se tak, aby mohl útočníka zasáhnout do zas, pokud by vtrhl do místnosti. Ostatní zatím připravili magický štít a další záležitosti. Dveře se začali pomalu otvírat a ozvalo se také nesmělé zaklepání.

"Jste v nebezpečí. Chystá se na vás skupina banditů"

"Jak to můžeš vědět?"

"Najali i mého přítele a mě"

18. Přepadení

Přihodil poleno do ohně, z kterého pak vylétlo množství jisker. Sedl si na druhou stranu ohně, aby si prohřál i druhý bok. Hlídka byla teprve v polovině, ale Richard se nenudil. Přemýšlel. Již dlouho hodnotil informace, které doposud získal, uvažoval o alternativách a dalších krocích. Zaposlouchal se do šumění lesa a zavřel oči. Věděl, že mu implantát znemožní usnout, i tak mu chvíli trvalo, než přesvědčil Zandila, že je schopen držet hlídku stejně dobře jako on, nebo Janis. Vítr pohupoval korunami stromů a připomněl mu rodnou planetu. Podobností tu bylo opravdu hodně. Z příručního počítače náhle přišla zpráva, že byla detekována přítomnost ze severu se blížící skupiny postav.

“Někdo tu je,” vysvětlil ostatním když je vzbudil. Postavy se blížily velmi pomalu, z čehož bylo možné usoudit, že je to nepřítel, který je hodlá překvapit. Jonty si hned jak se probral vzal luk a vytratil se do lesa. Richard si sedl zpátky k ohni a připravil si k ruce svůj meč a aktivoval energetický štít. Občas zaslechl tichý elektrický praskot, to jak si Janis a mág připravovali kouzla. Richard poznal, že nepřátel je 10 a cítil, že dva z nich jsou zaklínači. Nedovedl si ten pocit vysvětlit. Jednak nikdy žádného zaklínače nepotkal, pouze o nich četl v knize a taky tento pocit nepoznal žádným známým způsobem. Uchopil meč pevněji do ruky. Na analýzu pocitů bude snad dost času později a pokud nepřežije, tak mu to může být stejně jedno. Nepřátelé se rozhodli zaútočit ze dvou stran a rozdělili se. Vše začalo velmi rychle. Obě skupiny nepřátel se rozběhly zároveň k táboru a zaklínači hodily na tábor omračující kouzla. To však již bylo kolem táboru vztyčeno ochranné magické pole. Richard mečem odrazil šíp a vyřítil se proti čtyřem bojovníkům, kteří tím byli poněkud překvapeni. Očekávali, že jej šíp zabije a že budou mít práci spíše s čarodějem. Dva z nich zabil okamžitě, zbývající po velmi krátkém boji.

Na poslední chvíli uhnul před magickým znamením, které na něj vrhnul zaklínač, který doposud stál opodál. Přiskočil k němu a bleskovým úderem jej zasáhl do hrudi. Okamžitě se otočil a rozběhl se pomoci zbytku družiny se zbývajícími pěti útočníky, kteří se snažili prorazit štít. Jednoho zasáhl dýkou ještě v běhu a dalšího sekl do hrudi. Pak už jen sledoval jednoho prchajícího zabijáka hořícího modrým plamenem, kterého měl v práci Zandil, než jej do zad zasáhla šípem Janis. Druhého zaklínače zabil dýkou Jonty, který se k němu přikradl nenápadně zezadu. Poslední z bojovníků padl hned na začátku bitvy s šípem v hrudi. Richard zasunul meč zpátky do pochvy.

“Dobrá práce”, povídá Zandil, když mu Janis léčila lehkou popáleninu.

“Tohle nebyla žádná parta lupičů, ale nájemní zabijáci,” sykl když mu kouzlo léčilo pokožku, “zaklínači se nechávají najmout jedině za pořádnou sumu.”

Když Janis prohlížela Richarda, zda nemá nějaké zranění, viděl, že se třese.

“Myslel jsem, že se boje nebojíš”, prohodil. Zamračila se na něj a odešla prohlédnout Jontyho. Richard si však všiml, že se už tolik netřese.

“Nic mi není,” snažil se jí Jonty vysmeknout.

“Musíme se ujistit, že jich tu není více a pak pohřbíme mrtvé,” řekl Zandil a jal se prohledávat nejbližšího mrtvého. Postupně nosili zbraně útočníků na hromadu. “Konečně lepší meč,” říkal si Richard, když potěžkával meč mrtvého zaklínače, pravděpodobně vůdce bandy. Pak si všiml na jeho krku zaklínačského krystalu. Sundal mu jej z krku a začal si jej prohlížet. Krystal začal zářit a opalizovat.

“To je krystal zaklínačů. Září pokud je v blízkosti zaklínačská, nebo jiná magie,” povídala překvapivě Janis, která prohledávala nedaleko ležícího bojovníka.

“Zdá se, že máš zaklínačské schopnosti.” Krystal náhle pohasl, ale Richard se soustředil a podařilo se mu svit opět vyvolat a ještě zesílit.

“Velmi zajímavé. Stále mě překvapuješ!” řekl Zandil, který nesl krystal druhého zabitého zaklínače, “nech si jej. Může se ti hodit, i když zaklínač z tebe asi již nikdy nebude. Musel bys projít zkouškou jedů abys mohl dosáhnout velké rychlosti, obratnosti a odolnosti a na to jsi již poněkud starý.”

Richard si pověsil krystal na krk, vzal si pochvu s nově získaným mečem a vzal mrtvolu na záda, aby ji hodil do připravené jámy k ostatním. Když navršili kámen na poslední z hrobů, svítalo. Osedlali koně a vzali sebou koně zabijáků, které našel a přivedl Jonty. Po krátkém dohadování se rozhodli vydat nazpět k vesnici a prodat získané věci a koně. Přece jen peněz neměli na rozdávání a k další vesnici by to byl pořádný kus cesty. Naštěstí se jim podařilo vše provést nepozorovaně a vydat se bez dalších problémů na další cestu.

20. Cesta přes doly

Richard seděl na stromě a prohlížel si dalekohledem skupinu asi 50-ti bojovníků, většinou lidí, několik elfů, orků a trpaslíků, prostě sebranka k pohledání. Napočítal nejméně tři mágy, dva zaklínače a jednoho druida. Díky kombinaci nočního a infra režimu mu neunikl jediný z bojovníků ukrytých po obou stranách průsmyku. Bylo jasné, že čekají na ně. Někomu na Janis asi skutečně záleželo, že si najal takovou skupinu hrdlořezů. Když se mu zdálo, že se nikdo nedívá jeho směrem, opatrně slezl a prodíral se nočním lesem zpátky k ostatním. Dobře, že nerozdělali oheň, oddych si, když se blížil k táboru.

“Co budeme dělat? Objetím hor bychom ztratili nejméně 4 dny. Nemáme tolik zásob a i tak je budeme mít brzy v zádech,” reagoval na jeho zprávu Zandil.

“Není jiná možnost?” zeptala se Janis, “jiná cesta přes hory?”

“Nedaleko odsud se prý nachází starý železný trpasličí důl,” navrhl Jonty, “Je už dávno opuštěný, ale vždycky když se chtějí trpaslíci dostat na druhou stranu hory, volí raději cestu dolem.” “A ty snad víš kudy vede cesta dolem?”, zeptal se sarkasticky Zandil. “Ne, ale za pokus to stojí”, naštvaně prohodil Jonty a začal si nebezpečně pohrávat s dýkou. “Zkusme to. Se mnou se tam určitě neztratíte”, řekl pevně Richard, samozřejmě až když si prohlédl mapu zdejší oblasti pořízenou satelitem. Janis se na něj pochybovačně podívala: “Že jsi si nějak jistý!” Zandil vypadal, že přemýšlí a Jonty si dál hrál s dýkou. “No, cestu zpátky najdu vždycky”, prohodil s úsměvem Richard. Usměv mu však rychle zmizel z tváře: “Někdo nás sleduje!” Rychle ustoupil a místem na kterém ještě před chvíli stál, proletěl šíp. Zandil vyslal útočníkovým směrem magickou střelu. Ozval se výkřik a za chvíli zvuk vzdalujících se kopyt. Rychle naskočili na koně. “Ukážu vám cestu”, šeptal Jonty, ale Richard již dávno vyrazil směrem, kterým se podle satelitního průzkumu nalézala z větší části vytěžená železná sloj. “Ty už jsi tu někdy byl?”, zeptal se Jonty po chvíli cesty, když viděl, že Richard stále neomylně míří k dolu. “Ne, nikdy”, odpověděl, “musíme si pospíšit”, dodal a počkal až kolem něj ostatní projeli. Jen chvíli sledoval les za nimi, když zahlédl prvního útočníka. Brzy vedle něj explodovala magická koule. Jeho koně to trochu vylekalo, ale Richardovi se podařilo udržet směr trysku koně k dolu. Když dorazil, byli již ostatní ukryti v ústí tunelu, kolem něhož vztyčili ochranné pole. Zavedl koně do tunelu a připravil si kuš. Brzy dopadla na štít první sprška nepřátelských střel následovaná v rychlém sledu dalšími. Útočníky nebylo nikde vidět, přesto Richard vystřelil několikrát naslepo a zasáhl jednoho z mágů. “Proti takové přesile se dlouho neudržíme. Musíme se ukrýt někde v dole”, snažil se Zandil překřičet svištění magických střel vrhaných zbývajícími dvěma mágy. Richard přikývl a spěchal odvést ostatní hlouběji do dolu. Chvíli na to již ochranný magický štít zmizel a letící střely se celou svou energií opřely do masivu hory. Prchali štolou a slyšeli, jak se za nimi bortí ústí tunelu. Když se kamení přestalo sypat, zastavili se v tunelu a snažili se vykašlat prach. Brzy však již museli opět pokračovat v cestě. Richard se nevědomky pasoval na dočasného vůdce. Šel první a mapoval chodby.

21. Kletba žízně

Osvětlila místnost magickým světlem

??.

??. Bitva u Gralviku

??.

??. Ak'nah

??. Království elfů

“A jsi si jistá, že není jiná cesta?” “Bohužel”, odpověděla Ak'nah “základna se nachází mezi oběma vrcholky a území elfů je všude kolem nich”, pokrčila rameny. “Normálně bychom mohli královnu požádat, ale to teď asi nebude dost dobře možné. Ona ví, že na základně již žádné letouny schopné doletět k Agonisu nejsou, a proto by nás nenechala projít.” Zastavili se na dohled od lesa elfů a pozorovali jej. Richard sice žádného Elfa neviděl, ale jasně cítil jejich přítomnost. “Tak tedy dobrá”, rozhodl se, “Já s Janis a Ak'nah půjdeme do Zarhenu pro letoun a vy tu zatím zůstanete. My se pak s letounem pro vás vrátíme.” Verdan sice chtěl něco namítnout, pak si to ale rozmyslel a radši nic neřekl. Věděl, že hrubou silou proti tak velké převaze těžko uspějí. Zbylá trojice se připravila a vrhla kouzlo neviditelnosti. Pomalu kráčeli směrem k lesu. Již, když vstupovali do lesa, Richard myslí rozpoznával jednotlivé skupiny lučištníků, ukrytých na dřevěných konstrukcích vysoko v korunách stromů. Postupovali zvolna, aby nenarušili kouzlo neviditelnosti. Richarda zneklidňovalo, jak se postupně přibližovali k elfímu městu. Když překročili potok a vstoupili na menší palouček, poznal, že něco není v pořádku. Skupiny elfích lučištníků a bojovníků je obkličovaly ze stran. Richard pochopil, že jsou pozorováni elfem z obrovskou magickou silou, před kterým je není kouzlo neviditelnosti sto ukrýt. “Zůstaňte stát na místě”, vyslal myšlenku k Janis a Ak'nah, které se zastavili a připravily obranné kouzla. Rozhodl se, že se pokusí najít skulinu v blížící se hradbě elfů. Co nejrychleji se vydal k ukryté řadě elfů, která postupovala k okraji palouku. Bohužel zjistil, že je obklíčení již dokončeno. “Honem! Ke mě! Musíme je přeletět!”, poslal zprávu ostatním. Pak však ucítil něco neobvyklého. Kolem celého palouku se objevilo silové pole, jehož totožnost nedokázal určit. Bylo tak silné, že možnost prorazení a zachování neviditelnosti okamžitě vyloučil. “Vypadá to špatně”, vrátil se k ostatním. Krátce na to vstoupila v doprovodu ozbrojené skupiny na palouk Elvar, královna zdejších lesních elfů: “Vstoupili jste na území Elfů bez našeho svolení a budete za to potrestáni! Odhalte své maskování, nebo na vás zaútočíme.”, řekla vyrovnaným hlasem, který byl zvyklý rozkazovat. Richard se domníval, že by dokázal snadno uniknout, raději však zůstal na místě, aby vyzkoušel, jestli je královna vidí všechny. “Dobrá, varovala jsem vás”, řekla poněkud znuděně královna a svému pobočníkovi, mladému elfovi, nahlas řekla “Říkala jsem ti to. Sice mocní mágové, ale i když ví, že nemohou uniknout, stejně se nevzdají.”

??.

??.

??. Dobrý trik

??. Letounová základna

??. Průlet

??.

Poznámky:

- útok na město mágů

- cesta dolem trpaslíků

- Zlá čarodějka (UI) + kletba

- “nějaké” útočiště

- rozvoj magických schopností

- pevnost

- boj se skřety

- přístavní město

- dračice (UI)

- pokus o průnik územím elfů

- elfí královna

- únik Janis

- letounová základna + útok mágů

- návrat na loď

- návštěva Generátoru

- zlomení kletby

- Richardovo rozhodnutí

Jakékoli šíření či kopírování tohoto dokumentu bez souhlasu autora je nepřípustné!

Všechny postavy z tohoto příběhu jsou smyšleny. Jména mohou být ve finální verzi změněna.

K napsání této povídky mě inspirovali mimo jiné tyto díla:

Já, robot - Isaac Asimov

Roboti a androidi

Hobbit - J.R.Tolkien

Pán prstenu - J.R.Tolkien

Star Trek, Star Trek Voyager, Star Trek New Generation, Star Wars, Star Gate, ...

Fantastika 89

povídky Petry Alraune Neomillnerové

Final Fantasy Video Mixes

Mág, Zlo - Reimond E. Feist

Malé množství dalších povídek z internetu a časopisu Ikarie

USE YOUR PLANET CAREFULLY

<< Předchozí položka